|
|
 Jan
Přeučil, herec
Není divu,
že v této době, která přeje spíše neformálnímu stylu
oblékání, sbíráte body napříč generacemi. Pamatuji si ten
upřímný zájem obecenstva na slavnostním vyhlášení ankety
Českého rozhlasu Hradec Králové Šarmantní osobnost…
Víte, já jsem přesvědčen o
tom, že každý člověk, a herec dvojnásob, je povinen starat
se o to, aby byl ve formě po stránce tělesné i duševní.
Naučil jsem se pečovat o to, co mi bylo dáno a co mne
koneckonců i živí – snažím se jíst zdravě, denně cvičím pět
Tibeťanů, pravidelně plavu, chodím na masáže a do sauny,
pokud je to možné, jezdím k moři nebo na relaxační pobyty,
ano, a také jsem toho názoru, že by se člověk měl oblékat
tak, aby na něj byl i přes přibývající léta pokud možno
příjemný pohled.
Vaše cesta k herectví
byla komplikovaná, musel jste si ji vyvzdorovat doslova od
ponku ve slévárně. Touha stát na jevišti musela být ve vás
velmi silná, když jste přes všechny nepřízně osudu vytrval.
Ten ponk ve slévárně, o
kterém jste se zmínil, není nadsázka. Byl jsem synem
třídního nepřítele, můj tatínek se stal po válce poslancem
Národního shromáždění za národní socialisty, byl souzen v
procesu spolu s Miladou Horákovou a dostal doživotí. Místo
pro mne bylo jen v pracovních zálohách ČKD Stalingrad,
určili mi obor dřevomodelář. Tím se ze mne stal příslušník
dělnické třídy, což mi později mělo pomoci. Zatím jsem byl
ale jen učeň, který směl chodit do divadelního kroužku. Jeho
vedoucím byl pan Gsöllhofer…
… to jméno
je v rozhlasovém prostředí dobře známé, je to náhoda?
Naprosto ne, byl to dědeček
skvělého rozhlasového zvukového mistra Tomáše Gsöllhofera,
kterého si vážím stejně jako mnoho mých hereckých kolegů.
To tedy
byla osoba, která změnila směr vaší životní dráhy?
Rozhodně na tom měl důležitý
podíl. Nabídl mi totiž, že mě připraví na přijímací zkoušky
na DAMU. Chodil jsem k němu v sobotu odpoledne, to jsem měl
volno v dílně i v gymnáziu pro pracující, tam jsem se jako
dělnický kádr mohl přihlásit. A připravil mě tak, že mě
vzali. Ale když zjistili, kdo jsem, poslali mě zpátky do
továrny. Za rok jsem to zkoušel znovu, a tady jsem se potkal
s druhým člověkem, který rozhodl o mé budoucnosti. Byl jím
Radovan Lukavský, který se za mne u přijímací komise
postavil.
Váš
tatínek se domů dostal až po patnácti letech. Jak jej ty
roky změnily?
Vzpomínám si, jak jsme za
ním s maminkou jeli na Mírov. Bylo to po dvou letech od jeho
odsouzení poprvé a nikdo z nás nemohl tušit, že se neuvidíme
dalších třináct let! Přesto se vrátil nezlomený, silný,
optimistický. Jsem rád, že se dožil plné rehabilitace, která
přišla až v roce 1990.
Působil
jste dlouhá léta jako pedagog na DAMU. Musel jste s tím
začít poměrně brzo – jak se stane, že mladý herec dostane
nabídku učit své budoucí kolegy?
Zasloužil se o to profesor
Miloš Nedbal, který mi nabídl, abych s posluchači, kteří
tehdy skutečně byli téměř mými vrstevníky, vedl herecké
rozcvičky. No a po několika letech ze mne pan Nedbal udělal
svého asistenta. S radostí jsem to přijal. Učil jsem na
pražské DAMU dvacet sedm let a jsem rád, že nyní mohu to, co
o herectví vím, předávat studentům Akadémie umení v Banské
Bystrici.
Jaké
vidíte hlavní rozdíly mezi tehdejšími a nynějšími studenty
herectví?
Nechci zobecňovat, míra
talentu je u každého individuální a nezávisí na momentální
situaci, ale jednu věc bych větší pozornosti mladých herců
přece jen doporučil. Je to technika řeči.
Tohle téma
jsem chtěl s vámi probrat, takže děkuji za přihrávku. Jste
proslulý kultivovaným řečovým projevem, manažeři si vás
zvou, abyste pro ně vedl kurzy rétoriky, napsal jste o ní
dokonce knihu. Co říkáte současné úrovni vyjadřování?
Je trochu klišé mluvit o
úpadku všeho včetně úrovně mluvené češtiny, ale když si
člověk, zvlášť po návratu z ciziny, pustí třeba nějaké
soukromé rádio, bývá zpravidla dosti nepříjemně překvapen
tím, co slyší. Stanice Českého rozhlasu jsou na tom, a říkám
to rád, mnohem lépe, některé mají dokonce výtečnou úroveň.
Několikrát
jsme se dotkli rozhlasu, a není to náhoda, jste s ním spjat
prakticky po celou hereckou kariéru. Jaké byly vaše první
zkušenosti před mikrofonem?
První kontakt s mikrofonem v
profesionálním rozhlase si pamatuji naprosto přesně. Bylo to
v létě 1957, tehdy režisér Antonín Bašta zkoušel v
Ledeburských zahradách Büchnerovu hru Leonce a Lena, v níž
jsem jako student DAMU účinkoval. A při jedné zkoušce mne
pozval do rádia, abych mu něco malého načetl pro zahraniční
vysílání. Vidím to jako dnes, přišel jsem do čtvrtého
poschodí, kde byla zahraniční redakce, a měl jsem z
mikrofonu neuvěřitelnou trému. Nicméně dobře to dopadlo. Ale
to byl jen první krůček. Když jsem byl po škole v letech
1963 a 1964 na vojně v Českých Budějovicích, vyžádalo si mě
Jihočeské divadlo. Potřebovali v rozhlase nějaký nový hlas,
který by byl použitelný pro nejrůznější typy relací. Teprve
tam jsem se, mohu-li to tak říci, té profesi vyučil. Dělal
jsem všechno možné: od her přes povídky až k natáčení
reklam. Tehdy patřilo jihočeské studio k naší rozhlasové
špičce, mělo také velmi dobré technické vybavení. Pro mne se
tyhle budějovické zkušenosti staly odrazovým můstkem pro
celoživotní rozhlasovou práci.
A ta je skutečně bohatá.
Hercule Poirot v Královském rubínu, Orfanik v Tajemném hradu
v Karpatech, Štěpán, vévoda bavorský, v Noci na Karlštejně,
Perina v Havlově Vyrozumění a desítky dalších rolí, vedle
toho nepočítaně kabaretů, recitací, četby na pokračování.
Zapsala se vám některá role mimořádně do paměti?
Vybavuje se mi vzpomínka na
jednu skvělou hru, kterou provázely zajímavé okolnosti. V
roce 1988 jsme točili s režisérem Ivanem Holečkem shodou
okolností znovu v Českých Budějovicích Dostojevského Zápisky
z podzemí, hrál jsem v té inscenaci hlavní roli a mými
partnery byli Zuzana Bydžovská a Ladislav Beneš. Tehdy byla
vrcholná éra stereofonie a my, abychom posluchači
zprostředkovali maximálně věrný prostorový dojem, jsme měli
ve studiu postavenou dekoraci a v ní bylo nainstalováno sedm
nebo osm mikrofonů. Pamatuji si, jak jsem se podle pokynů
pana režiséra v té dekoraci pohyboval tak, jako bych byl na
jevišti nebo v televizním studiu. Na to rád vzpomínám, byla
to zajímavá zkušenost. A nejen kvůli té zvláštní metodě
záznamu. Dostojevskij je mistrovský autor. Vzpomínám také na
dlouhou řadu nejrůznějších pohádek, které jsem natočil s
režisérem Karlem Weinlichem. Nesmírně rád ale dělám i
rozhlasové četby, ohromně mě to baví. Z nich se mi
nejsilněji vybavuje četba z knihy Jiřího Voldána Pod
plachtou cirkusu. Tu jsem miloval.
Milan
Pokorný
Foto
Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 29. 9. |
