Číslo 41 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Janem Přeučilem.

Přemysl Hnilička, publicista

Prohrabovat Kristovi odpadky

Barry je bavič, skutečná hvězda ve svém oboru. Jsou ho plné noviny, má vlastní televizní pořad a je na roztrhání. Jednoho dne jej v šatně překvapí dva bankovní agenti – tedy alespoň se za ně vydávají. Ve skutečnosti jsou to bulvární novináři, kteří se pokoušejí na Barryho najít špínu. Jsou přímo prototypem toho nejhoršího v novinové branži, ochotní hvězdu klidně i zabít, jen aby měli něco skvělého na titulní stránku. Jak říká sám Barry, kdyby žili v době Ježíše Krista, prohrabávali by mu odpadky, aby na něj něco našli. Ovšem jak ukáže další vývoj, Barryho morální převaha nad nimi je jen zdánlivá...

Černou grotesku Joea Penhalla Bavič (v originále Dumb Show) z roku 2004 přivedl na česká jeviště překlad Martina Preisse. Původně ji měl inscenovat Lukáš Hlavica v Divadle Ungelt a sám Preiss se v ní měl herecky poprvé setkat se svým otcem Viktorem (novinářku měla hrát Lucie Vondráčková). K inscenaci však nedošlo pro zdravotní indispozici staršího z Preissů; hra ho prý vnitřně poškozovala, neboť byla příliš podobná jeho životní realitě. Objevila se pak až ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka (Národní divadlo moravskoslezské, 2009, režie Janusz Klimsza) a v Městském divadle v Mostě (2011, režie Pavel Ondruch). Podle tvrzení svého autora je hra „o tom, k čemu dochází při absolutním nedostatku soucitu, kdy se společnost stává vakuem bez jakýchkoli skutečných empatií a sympatií, kdy jediné, co zůstává, je naprosto přizpůsobivá, frázovitá a zvrhlá bulvární sentimentalita“.

Do rozhlasu hru přivedla dramaturgyně ostravského rozhlasu Eva Lenartová, režijně ji zpracoval Radovan Lipus. Premiéru vysílala Vltava v úterý 8. září v rámci cyklu Klub rozhlasové hry. Překvapivě nepřevzali původní divadelní obsazení (David Viktora, Vladimír Čapka, Renáta Klemensová), ale s výjimkou Viktory zvolili nové herce, nezatížené divadelní zkušeností (Tereza Richtrová, Jan Fišar; Viktora si navíc zahrál jinou roli). Samotné inscenaci nelze nic vytknout: herci hrají to, co jim autor umožňuje, a Lipus je usměrňuje dobře; problém vidím v samotném Penhallově textu. Ten je stejně primitivní a bulvární jako lidé, které satiricky zobrazuje.

V rozhlasové tvorbě posledních let lze najít mnoho her, které zachycují velké problémy současné doby (například Danièle Sallenave: Znásilnění; Mike Bartlett: Smluvní vztahy; David Drábek: Koule). Bavič se mezi ně podle mého nezařadí, byť obsahuje mnoho funkčních a zábavných špílců. Bavič Barry tu například říká: „Alkoholici byli k popukání do chvíle, než byla zvolená Margaret Tatcherová a začala vládnout jako jeden z nich; vtipy o náboženství přestaly být k smíchu po 11. září; vtipy o tlouštících po hromadných žalobách na MacDonalda. Pomalu se už nemáme čemu smát, a tak se smějeme věcem, které ani zábavné nejsou, jen abychom se cítili normálně. Žijeme ve světě falešného smíchu – a omlouvám se, že jsem se nezapojil.“