Číslo 41 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Janem Přeučilem.

Pavel Kácha, publicista

Problém kresleného kuřete

Visí v naší chalupě reprodukce kresby autora, jehož jméno si nevybavuji.  Je to žertovný... (...no, žertovný?!)... je to rozfázovaný obrazek. První fáze – neporušené vejce, druhá fáze – vejce s praskající skořákou, třetí fáze – vrchní část skořápky se odklápí a vykukuje nějaký tvor se zobákem, pták, snad kuře. Čtvrtá fáze – kuře se rozhlíží, hledí vlevo, pátá fáze – hledí vpravo. Šestá a závěrečná fáze – kuře se vrátí do vajíčka a skořápka se přiklopí. Tvoreček se rozhodl setrvat v bezpečí.

Nebudu asi sám, komu se naše současnost zdá stále šílenější. Nějak se s tím nedokážu srovnat. Pokračující čas mě tak proti mé vůli stále posouvá někam daleko do dětství, do doby, kdy jsem měl, jako většina z nás, poznání světa zprostředkováno hlavně rodiči, možná ještě spíše prarodiči, učitelkami v mateřské škole a ve škole základní. A také knížkami, které tehdy byly považovány za dobré, nebo aspoň za žádoucí a vhodné. Z těchto zprostředkovaných poznatků jevil se svět jako důmyslný, účelně a logicky uspořádaný systém, v němž bude úspěšný ten pracovitý, oblíben ten ušlechtilý a odměněn ten spravedlivý. Ta představa bývala tak pěkná a uklidňující, že jsme nechtěli všechno to pěkné, bezpečné a srozumitelné opouštět. Byli jsme jako to kreslené kuře. Vzpomínám si, že jsem si tu dávnou neochotu opouštět známé a subjektivně přívětivé prostředí už dávno přestal uvědomovat, ale znovu jsem ji zpozoroval u své tehdy malé dcery. Měla problém s překonáváním  časových předělů svého života. Nechtěla opustit školku, kde ji to bavilo, nerada – považte -–opouštěla základní školu. Když jsme se přestěhovali do jiného bytu, v nestřežených okamžicích se nostalgicky vracela do míst svých dětských her. Byla nerada, když maturovala, a dokonce myslím, že se dodnes nesrovnala s tím, že by pro ni něco skončilo promocí. Tehdy jsem to moc nechápal, až jsem si uvědomil, že právě to je cosi, co také cítím. Jako děti v určitém věku jsme prostě nechtěli, aby se věci měnily. Potřebovali jsme být obklopeni vlídnou náručí rodiny, příbuzných i kamarádů. Důvěryhodných lidí, jejichž autorita byla autentická a nezištná. A také nezneužitelná. Vůbec jsme nepotřebovali, aby tyto nejdůležitější věci podléhaly nějaké změně.  Aby najednou jinak vypadaly, jinak chutnaly a voněly. Byl v nich uschován náš pocit bezpečí, bez něhož člověk nemůže prospívat. Bez něhož se ze klidného, sebevědomého a cílevědomého jedince stává neurotik nebo také jedinec agresivní.

Neochota opouštět známé prostředí poněkud ustoupí, když dospějeme do věku zralosti. Bohužel přesně nevím, který věk to je. Ale obecně je to období, kdy jsme tlačeni k činům, jež nás vyvedou z bezpečí a donutí nás aktivně měnit svět, hlavně prý proto, abychom se takříkajíc prosadili a realizovali – nebo aspoň uživili. Ti stateční se vydávají tvořit, budovat, bojovat, vynalézat nebo aspoň inovovat. Ti méně stateční úřadovat, stanovovat  pravidla a hodnotit a poučovat. Jsme dospělí a očekává se od nás – obrazně řečeno - budování domů, plození synů a sázení stromů. Že to nejsou lehké úkoly, dokazuje můj osobní příklad. Dům jsem nevybudoval, jen jsem přispěl vlastníma nešikovnýma rukama k dosud nekončící opravě staré chalupy. Syna jsem nezplodil, neboť se nám povedla dcera. Snad tedy jen nějaký ten stromek na zahrádce a nějakou tu zeleninu...