|
|
Parabola o labilitě despotické moci
O třísouborovém Městském divadle Brno tu a tam slýcháme jako o
scéně inklinující k podbízivé komerci. Pravda, repertoárovou
linii, která je obecenstvem asi nejvyhledávanější, představují
muzikálové inscenace. Ty zde jsou systematicky pěstovány – ať
už jde o tituly převzaté ze zahraničí (Oliver!, Čarodějky z
Eastwicku, Fame) anebo původní tvorbu (Svět plný andělů,
Koločava, Nana). Neméně významnou součást nabídky divadla
tvoří ovšem i výrazné činoherní počiny, například první české
uvedení Mittererova dramatu V jámě lvové (o pražské insceanci
této hry viz minulé číslo TR).
Shodou okolností již několikrát zahajovaly sezony MdB
inscenace renomované pražské režisérky Hany Burešové (Kamenný
host, Znamení kříže, Amfitryon; vesměs se dočkaly významných
ocenění). Podobně tomu bylo i letos v případě u nás málo
známého historického dramatu Dmitrije Sergejeviče
Merežkovského Smrt Pavla I. Objevilo se pouze po první světové
válce v Plzni a poté ve „zlaté kapličce“, přičemž v MdB vhodně
rozhojnilo předchozí pohledy do ruského klasického odkazu.
Předlohu nově přetlumočila brněnská univerzitní profesorka
Danuše Kšicová a do jejího mimořádně důkladného programového
tisku dramaturgicky přispěli Štěpán Otčenášek, Pavel Klein a
Jiří Záviš.
 U
nás hojně vydávaný symbolista, básník, prozaik a náboženský
myslitel Merežkovskij pobýval ve francouzské emigraci, kde
také v tíživé atmosféře po porážce revoluce z roku 1905
vznikla rozsáhlá vícevrstevnatá tragédie jako první díl volné
trilogie. Historicky poučený autor v ní zachytil několik
jarních dnů roku 1801, kdy byl šlechtickými spiklenci svržen a
ve svém petrohradském paláci zabit rozporuplný potomek
Kateřiny Veliké Pavel I., vzápětí vystřídaný svým synem,
pozdějším účastníkem napoleonských válek Alexandrem I.
Režisérka bohatě zalidněnou hru částečně – leč možná ještě
málo – zredukovala. Tříhodinový večer s retardujícími
přestavbami osmi obrazů není pro divácké soustředění právě
snadný. Vertikálně členěná nepopisná scéna Tomáše Rusína ovšem
vychází inscenátorům vstříc. Merežkovského vynalézavý princip
kontrastu a ambivalentních postav i situací zvýrazňuje žánrově
nejednoznačné nastudování, ve kterém hraje významnou roli
instrumentální i vokální hudba Vladimíra Franze, podtrhující
dramatičnost děje, i dobové kostýmy Zuzany Štefunkové, která
promyšleně pracuje s barvami jako nositeli významů a emocí. U
dvorských intrik podtrhla režisérka jejich nadčasovou
platnost. Dusivé ovzduší všepohlcujícího strachu – typické pro
jakékoli diktátorské režimy – vyzařuje jak z mrazivých
ansámblových sekvencí, tak z ústřední panovnické figury. Erik
Pardus ve své životní roli plasticky vystihl (ve spolehlivém
srozumění s představiteli dalších postav, například s Igorem
Ondříčkem, Petrem Štěpánem, Irenou Konvalinovou, Pavlou
Ptáčkovou či Evelínou Jirkovou) nevypočitatelnost paranoidního
despoty, provokujícího kašpara i zranitelného zamilovaného
snílka.
Vít Závodský, divadelní publicista a kritik
Foto Jef Kratochvil |
