 David
Radok,
divadelní a operní režisér
Hrajete na tu kytaru?
Hraju. Skoro každý den – aspoň chviličku.
Z nostalgie? Zasteskne se vám někdy?
Jen pro uvolnění. Byl bych velmi špatným kytaristou, takže se
mi po muzice nestýská.
Očekává se od operního režiséra dokonalá orientace v klasické
hudbě?
Vždy jsem poslouchal jen hudbu, která se mi líbila, takže moje
všeobecné hudební vzdělání má nedostatky. Ale při přípravě
inscenací opery je nutné být zorientován nejen v hudbě, ale v
širších souvislostech dané doby, v malířství, v literatuře.
Například díky barokní opeře, která má často antická témata,
jsem se musel orientovat v Řecku, Římu nebo Egyptu. Je to
příjemná stránka profese. Pokoušíte se odhalit spojitost mezi
myšlením autora a jeho dobou. Všechny ty přípravy mě stále
baví.
Možná proto budíte respekt jako profesionál, který nepřijde
nepřipraven?
Když jsem začínal pracovat v divadle, neměl jsem žádné
divadelní školy a tedy žádnou teorii. Pokoušel jsem se ale
přistupovat k práci poctivě, právě proto, že mi chybělo
odborné vzdělání. Vynakládal jsem na přípravu veškeré úsilí a
všechen čas.
Měla emigrace vliv na váš přístup k práci?
Částečně asi ano. V emigraci ztratíte jistoty, ale uvědomíte
si relativitu jiných hodnot. Hodně jsem cestoval, nějaký čas
jsem strávil v Anglii, ve Francii, projezdil Itálii, Řecko.
V jistém věku je důležité vidět, co pro různé lidi znamenají
různé hodnoty a jak mají vždy v něčem odlišný přístup
k životu.
Byl váš otec ve Švédsku šťastný?
Nebyl, až později jsem například z jeho korespondence zjistil,
jak těžká pro něj emigrace byla, daleko těžší než pro mě a
moji sestru. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let s
levicovými tendencemi, které zasahovaly i do divadla, nastala
degradace profesionality v umění.
Když jste přebíral od Pavla Dostála Cenu za přínos v oblasti
divadla, cítil jste i satisfakci za otce?
Byl jsem samozřejmě rád, myslel jsem na něj a mrzelo mě, že se
toho táta nedožil.
Pamatujete si otcovy inscenace? Inspiroval vás?
Pamatuju si ty inscenace, na kterých pracoval v době, kdy jsem
byl malý kluk. Když zemřel, mně bylo dvaadvacet a tehdy jsem
víc přemýšlel o rokenrolu. Ale člověk asi dostává geneticky
určité informace stejně jako se fyzicky vaše tělo podobá
rodičům. Neměl jsem od dětství konkrétní představu čím chci
být. Ale svět divadla se mi líbil už když jsem v Göteborgu
pracoval jako statista v Trubadúrovi. Balet, zpěváci, všichni
ti lidé v technice, v maskérně... Pořád se mi to líbí. Pokud
to není zlý svět. Divadlo je svým způsobem esence společnosti.
Skrze pracovní setkání v divadle vycítíte atmosféru země.
Ivana Tetourová,
ředitelka Lyry Pragensis
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 10.
12. |
