|
|
 Jiřina
Šiklová,
socioložka
Odkud a kam jdeme?
Procházím se Olšanskými hřbitovy. Je podzimní pochmurno,
poprchává, skrz holé větve stromů je vidět dramaticky
zamračené nebe. Nejstarší část hřbitova byla nedávno doplněna
informačními panely odkazujícími k hrobům našich vlastenců a
jiných významných lidí, a změnila se tak v jakousi
naučně-vzdělávací procházkovou trasu. Protože ani slova
z lidové písničky „hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená, do
tebe padají nejdražší semena…“ v tuto dobu neplatí, neboť
listy opadaly a zeleň zmizela, je na všechny hroby dobře vidět
a dokonce i nápisy jsou čitelné.
Na náhrobcích čtu jména celých rodin i jejich jednotlivých
členů, data úmrtí, zaměstnání, různé tituly a občas i
srdceryvné výkřiky bolesti těch, kteří zde ukládali své
blízké. Při dalším čtení zjišťuji, že ti, co dali nápis
vytesat, zde již leží také, spolu se svými předky. Je to
smutné, ale zároveň dojemné: být i po smrti pohromadě s těmi,
ke kterým jsme patřili.
Tam, kde leží má rodina, je do žuly vytesáno, že sem byly
přeneseny a uloženy pozůstatky Marie Svatošové. Tak vida, moje
prapraprababička se jmenovala Svatošová! V rodinných dokladech
bych její jméno asi už nenašla. Svoje rodiče jsem do hrobky
uložit nesměla – zatím jsou jejich ostatky v urnách
v kolumbáriu a až umřu i já, hrobku mé děti opět otevřou a
uloží nás do ní společně. Přeji si to.
Za komunistů se v této části Olšanských hřbitovů pochovávat
nesmělo, protože tu měla stát nějaká továrna. Nikdo se nikoho
neptal, prostě se začalo bagrovat a kosti se vyhazovaly.
Postihlo to ale jen horní část hřbitova. Listopad, ten
s velkým „L“ z roku 1989, tuto devastaci zastavil. Tedy,
doufám, že to tak je a bude, že ani v budoucnu nebudou muset
mrtví přenechat své místo dalšímu „chrámu na kšeft“.
Pokud bychom my, zatím živí, dopustili další devastaci
hřbitova na Olšanech, neporušíme jen klid zdejších mrtvých,
ale přijdeme i o klid svůj, přesněji řečeno o možnost vstoupit
z hluku ulice plné projíždějících aut a tramvají do oázy
klidu, zeleně a soustředění. K identitě a vlastně i k
psychickému zdraví člověka patří vědomí, kde se narodil, kde
je doma, ale také kde je hrob jeho předků, v němž i on jednou
spočine. Sice povrchně, ale přece jen je tak zodpovězena věčná
filozofická otázka lidstva: Odkud a kam jdeme? |
