 Rudolf
Křesťan,
publicista
U sta rohatých
Začínal s pouhými čtyřmi čerty. Sám byl pátý. Bylo to
v předvánočním čase v roce 1992 v rakouském Schladmingu, v
půvabném horském městečku poblíž tyčícího se Dachsteinu.
Tehdejší mladík Rudi Bauer se rozhodl vzkřísit pozapomenutou
místní tradici adventního průvodu čertovských masek.
V některých alpských místech se tento prastarý zvyk uchoval
přirozeně, ale ve Schladmingu šlo o jeho resuscitaci. Zdařila
se. V současnosti označují rakouští novináři tamní běh čertů
(říká se jim „krampusové“) dokonce za nejzdařilejší v celé
zemi. V průvodu bývají stovky maskovaných ďáblů. Navzdory
množství přihlížejících diváků si slavnost uchovává půvab a
kouzlo lidové zábavy – podobně jako v dalších štýrských
obcích.
Bujaré prosincové promenády čertů se v alpské krajině
odehrávaly potají dokonce i v období inkvizice, kdy byly coby
pohanský zvyk zakázány pod trestem smrti. Slídící oko však
nedohlédlo do zastrčených a zasněžených údolí.
Abych předešel případné mylné představě, že horští krampusové
jsou totéž co povětšinou dobrotiví čerti známí z českých
pohádek, řeknu rovnou, že je to jiná kategorie. Ve srovnání s
našimi čerchmanty jsou ti alpští hrůůůznější. A ohnivější;
nejeden z nich za pomoci pyrotechniky dští plameny doslova.
Však taky jejich maškarní průvod provázejí hasiči.
Mezi diváky jsou sice taky děti, podívaná je však určena
stejně tak pro dospělé. Ostatně už slovo krampus zní
zlověstně. Patří-li horory k oblíbeným žánrům, proč si
nedopřát taky dávku folklorního bu-bu-bu? V předvánočních
časech každoročně slýchám ze všech stran, že „svátky jsou
hlavně kvůli dětem“. Domnívám se proto, že je na místě, když
v rámci rovnováhy existují běhy krampusů, o nichž se dá říct,
že vznikly do značné míry taky „kvůli dospělým“. Ti se houfně
vydávají do večerních a nočních ulic v očekávání průvodu.
K zahřátí diváků slouží nejen oheň v železných koších, nýbrž i
prodávaný punč včetně ostružinového, který mi zvlášť chutnal.
Vedle rozličných stánků jsou k vidění i živé jesličky.
V poutním Mariazellu jsem vedle růžolícího představitele sv.
Josefa spatřil i Pannu Marii v požehnaném stavu – s vycpaným
bříškem u ještě prázdných jesliček.
Čertovské průvody se neskládají pouze z místních krampusů,
přijíždějí i skupiny z okolních obcí. Všichni se snaží
zanechat u diváků co nejsilnější dojem. K tomu slouží i
ohňostrojová podívaná vezená na valníku. Jednotlivé skupiny si
připravují svá vystoupení několik měsíců předem. Jsou to
dobrovolníci, dalo by se taky říct ochotníci. Jejich
vystoupení obsahuje mnohé divadelní rysy. Většinou jsou mladí.
Mají dost síly, aby unesli i vzácné klasické masky – ty jsou
z lipového nebo limbového dřeva. Když jsem v závěru průvodu
viděl, jak se po sundání těchto masek zjevily zpocené tváře,
nedivil jsem se.
V mnoha alpských místech každoročně stoupá obliba adventních
běhů i divácký zájem o ně – včetně přihlížejících z naší
republiky. Zvláště jsou obdivovány už zmíněné masky. Ty
historické po předcích jsou stále ještě nacházeny na půdách
venkovských stavení. Mají značnou sběratelskou cenu. Ani nové
však nejsou za pakatel, je-li jejich autorem renomovaný
umělecký řezbář.
Kromě vyřezávaného dřeva se ovšem postupně dostávají ke slovu
i masky „současné“ - z laminátu, z kovu, z latexu či
z papírmaše. Nebo gumové, tedy z materiálu takříkaje
fantomasového.
Tradice se však pořád cení nejvíc. Část krampusů mívá dodnes
jako součást masky pravé rohy kozoroha, kozla nebo berana;
nejednou jde o rodinné dědictví. S takovou ozdobou pak ladí
oděv z ovčí či kozí srsti. Doplňkem bývají i řetězy, kravské
zvonce a někdy taky nůše na neposlušné děti či dospělé.
Svérázná podívaná na alpské pekelníky v plenéru bývá k vidění
nejen v bezprostředně mikulášském čase. Patří k tamnímu
adventnímu času vůbec. Upozorňuji však, že je radno
respektovat odvěké právo krampusů a nevzpouzet se jim.
U rakouského soudu byla před časem podána žaloba na
konkrétního štýrského čerta za to, že způsobil svou metlou
několik škrábanců jednomu z diváků. Nešlo o nic vážného, ale
soudní jednání poutalo obecnou pozornost. Ještě než uvedu
výsledek procesu, připojuji osobní zkušenost. Krampusové
vypadají sice hrůzostrašně, ale diváky kolem své cesty
„trestají“ ohleduplně a se smyslem pro míru. Aspoň tak jsem to
zažil se ženou Magdou, která byla dílem taky atakována, ale
právě že jen dílem.
A soudní verdikt kolem údajného prohřešku? Rozsudek byl
osvobozující.
Tribunál se shodl na závěru, že odvěkým, i když zákonně nijak
nespecifikovaným právem alpských čertů je, že na trase, která
je jim pro příslušný večer vyhrazena, mohou řádit libovolně. A
že diváci jim do jejich cesty nemají vstupovat. Právě to však
onen žalující učinil, a tak si podle názoru soudu mohl za
následky sám.
Domnívám se, že je dobře, když kromě pohádkových dobrotivých
čertů existují i ti ostřejší pro dospělé. Jednak se i my rádi
bojíme, jednak je to v Alpách jedinečná podívaná, a taky je
zdrávo, když i nám někdo čas od času připomene, že je radno
dodržovat pravidla hry. |
