|
|
 O
žvýkačkách pro oči
Pokud bychom respektovali zaběhanou logiku reflexe nedávných
televizních událostí, bylo by jasným favoritem minulých dní
vyhlášení výsledků divácké popularity TýTý, které se událo
druhou dubnovou sobotu večer na obrazovce Novy. Tradiční
recenzentskou otázkou však je, co k výsledkům dodat? Ročník
2007 nebyl výjimkou.
Udiveně pobavenou zmínku na okraj standardizovaného sterilně
velkohubého výročního večírku VIPáků si zaslouží snad jen
trojnásobně dojatá, absolutní laureátka Hana Maciuchová. Právě
ona totiž byla masami oceněna jako nejpopulárnější herečka.
Zjevně především díky své každodenní přítomnosti v novácké
Ulici, kterou diváci zároveň považují za neoblíbenější
televizní seriál. Paradoxním důkazem váhy a smyslu rozdávaných
zrcátek je, že ono působení Maciuchové v novácké „žvýkačce pro
oči“ lze jen těžko považovat za herectví. Totéž ostatně platí
i o samotné nekonečné a nekonečně hloupé soap-opeře Ulice: v
dramatické kategorii televizní seriál jí patří místo
srovnatelné snad s významem bulvárního tisku pro literaturu.
V duchu zavedeného zpravodajství o spřízněných cenících
rituálech, mediálně atraktivních víc formou než obsahem,
nezbývá než ocenit stylově prkenné konferování večera duem
Tereza Kostková & Dalibor Gondík. Vzpomínka na školní besídky
a na žáky mechanicky odříkávající naučené vtipy, bývá
zřídkakdy srovnatelně živá. Naopak doby, kdy se na TýTý
vyplatilo dívat alespoň kvůli Markovi Ebenovi, který právě zde
začínal svou hvězdnou moderátorskou kariéru, se zdají být
zapomenuté jak národní obrození. Vzdálené v řádu světelných
let – přibližně jako od Marka Ebena k letos vyznamenanému
Leoši Marešovi...
Nejen umělohmotnou stravou vyrobenou speciálně pro konzumaci o
sobotních večerech je živ televizní divák. I průměrně zkušený
jedinec ví, že nevratná investice času stráveného u obrazovky
bývá nepřímo úměrná reklamnímu humbuku rozpoutanému kolem
konkrétního pořadu. Proto se i o víkendu daleko víc vyplatí
věnovat pozornost zdánlivým margináliím z programu České
televize. Praha, město věží, Divnopis, Kalendárium, Toulky s
Ladislavem Smoljakem, Toulavá kamera – to jsou namátkou
vybrané příklady některých z nich. Ani ony sice nejsou bez
vady (viz děsivý patos autorské titulní písně, kterou Bedřich
Ludvík tradičně vyšperkoval i své nejnovější vlastivědné
putování po pražských věžích), jejich základní přednost –
kultivovaně bavit a informovat – však zásadněji neohrožují.
Jan Svačina, publicista |
