|
|
 Richard
Novák, opěrní pěvec
Každý člověk dostane nějaký dar, ony biblické hřivny, o které
má pečovat a z nichž později skládá účty. Vaši „hřivnu“ známe,
je to váš hlas. Kdo vás ke zpěvu „popostrčil“? Mohl jste se
přece stát literárně činným pedagogem jako váš bratr, nebo
zvolit třeba lékařskou dráhu, jak to udělal váš syn…
Prvotní u mě nebyl hlas, spíš vztah k hudbě jako takové. Podle
svědectví rodičů a starších sourozenců jsem od malička zpíval
dost kurážně, ale v pěti letech jsem tak moc toužil po
housličkách, až mi je přinesl Ježíšek. Jak by ne? Tatínek,
venkovský učitel, hrál na housle, a všude se tenkrát zpívalo:
doma, v kostele i na poli – tak silná potřeba to tehdy byla.
Lásku k hudbě jsem dostal do kolébky.
Narodil jste se asi do té pravé rodiny.
To určitě. Rodiče byli jednodušší, nebyli bohatí a měli se
rádi. Nedovedu si představit nic ideálnějšího. Víte, rod
Nováků z Rozseče u Nové Říše nebyl ledajaký, jeho kronika sahá
až k roku 1589. Můj dědeček Jan měl jako správný hospodář sedm
synů a tři dcery a všichni měli mezi sebou krásný sourozenecký
vztah, který je provázel v celém dalším životě. Dědeček
starostoval a zasloužil se o to, že v Rozseči byl postaven
kostel. Letos v září to bude sto let, co byl svatostánek
vysvěcen, a tak si to chceme připomenout sjezdem rodu. Před
padesáti lety se o něco takového pokusil můj otec s mladším
bratrem Ludvíkem, který zůstal na gruntu. Tehdy přijelo na
sjezd osmdesát Nováků. Letos by se tu mohlo setkat kolem sto
padesáti lidí.
Musel jste volit mezi zpěvem a houslemi? Jak došlo k tomu, že
jste se nakonec stal sólovým zpěvákem?
Moc jsem si přál hrát na housle tak, abych hru mohl
profesionálně vystudovat a později třeba působit v orchestru,
ale v okolí se nenašel učitel, který by mi dal solidní
technické základy. Na konzervatoř to nestačilo. Toužil jsem
také po studiích teologie – jenže po roce nás rozehnali, a
když jsem se chtěl zachránit před vojenskou šikanou
v Pomocných technických praporech, zbýval mi hlas. Ten jsem
naštěstí měl a tak jsem začal na brněnské konzervatoři
studovat zpěv. Bohužel, za dva roky byl můj učitel Jiří Wooth
donucen konzervatoř opustit. Jeho metodu výuky označila
ministerská komise za špatnou a zakázala ji. Já nic měnit
nechtěl a můj profesor harmonie mi navrhnul, abych přešel na
kompozici, kterou zrovna otevírali. Hodilo se mi to, protože
soukromě jsem mohl pokračoval ve zpívání tak, jak jsem chtěl
já a můj vyhozený učitel.
Ta vaše tvrdohlavost a „špatná metoda“ byly v roce 2001
odměněny cenou Thálie... Ale já vás přerušila v okamžiku, kdy
jste ve vzpomínkách asi zrovna mířil do ostravské opery.
To byla zase náhoda. Můj učitel, který v Ostravě působil a za
kterým jsem občas jezdil na hodiny, se jednou zmínil, že
v operním souboru potřebují naléhavě basistu. A jestli prý to
nechci zkusit. Tak jsem to zkusil a od té doby vlastně
profesionálně zpívám, tedy od roku 1954.
Shrňme to: Zpívat jste začal, protože jste neuměl dost dobře
dobře na housle, kompozice vás zachránila, když hlasovou
metodu vašeho učitele zakázali, a na prkna opery jste se
dostal bez vlastního přičinění… Představte si, že byste
se narodil o několik desítek let později a rozhlížel se právě
po angažmá. Mají to dnes mladí zpěváci lehčí nebo těžší?
Obojí je pravda. Dneska mohou mladí zpěváci svobodně cestovat,
využívat cizí agentury a uplatňovat se po celém světě, ale
daří se to jen několika špičkovým zpěvákům. Řekl bych, že my
to měli jednodušší. Kamenná divadla byla za mého mládí
stabilní, každé mělo svůj ansámbl, začínající zpěvák se někde
uchytil a odbyl si tu svá učednická léta. Dneska si každá
opera v republice zve na hlavní role hosty. Stává se, že dobří
zpěváci „obstarají“ tři až čtyři divadla a na zpěváky –
začátečníky se už nedostane. Opera prodělává velký přerod,
staré neplatí a nové ještě také ne. Divadla by musela mít
čtyřnásobný rozpočet, aby uživila stabilní soubory a ještě
k tomu hostující umělce.
Květa Procházková, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. dubna. |
