Číslo 18 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s operním pěvcem.
Richardem Novákem.



 

 

 

 


 

 

 


Jiřina Šiklová, socioložka

Katastrofické prognózy otupují

Občas jsem pozvána do Českého rozhlasu a po odvysílání pořadu dostávám od posluchačů dopisy nebo telefonické připomínky. Většina ohlasů je hluboce skeptických a zavrhuje na dnešní době skoro všechno. Autoři, ale častěji autorky upozorňují, že jsou přehlíženy tradiční hodnoty, mizí úcta k poctivosti a spravedlnosti, k rodině a ke stáří. Další žádají, aby mravní odpovědnost byla vyhlášena ústředním tématem dne. Dopisy většinou končívají prohlášením, že dnes žijeme v té nejhorší době a že takto špatná a zkorumpovaná naše společnost ještě nikdy nebyla. Mezi řádky čtu zklamání nad tím, že ani po listopadu 1989 se z naší země nestal ráj na zemi.

Je mi to taky líto, ale na podkladě tisíců přečtených stránek historických, sociologických i takzvaných svatých knih vím, že ráj se na této Zemi nikdy konat nebude. A kdyby se náhodou podařilo ho vytvořit, většina lidí včetně těch, co přispěli k jeho realizaci, si toho stejně nevšimne. Proč? Protože jejich představy o krásné nové společnosti jsou vždy vzdálenější než řád, který se podaří nastolit.

Thomas Moore, autor románu Utopie, dobře věděl, že ideální společnost nikdy nenajdeme, ani Campanellův Sluneční stát se nikdy nerealizoval. Než vyzývat k mobilizaci svědomí je tedy lepší zamyslet se zcela konkrétně nad tím, co se v poslední době změnilo k lepšímu, co se třeba nám osobně podařilo prosadit. Nenechme se otrávit titulky v novinách. Média paušalizují nedostatky často proto, že dobře vědí, že čtenáře spíše upoutá titulek o cizím neštěstí, o zločinu, nad kterým se může mravně rozhořčovat (a sám si proto připadat lepší), než zprávy o tom, že se někomu něco podařilo.

Svědomí se nedá naordinovat ani na recept s dvojnásobným příplatkem a příliš velký idealismus vede k obdobně velkému spekticismu, rozčarování, k pocitu, že společnost je špatná a že se stejně nedá nic dělat. Když si řekneme, že tato civilizace spěje k záhubě, snadno dojdeme k závěru, k jakému asi došli naši předkové, když byli varováni před potopou světa: Musí-li lidstvo zahynout, ať se mám ještě chvilku dobře. Staří Římané říkali: Carpe diem, tedy Užij dne, dokud ještě můžeš.

Katastrofické prognózy zkrátka vedou k ještě větší skepsi. Proto si myslím, že je dobré všímat si spíše toho, co se kolem nás přece jen podařilo. Budeme-li sčítat ty malé, ale drobné úspěchy, vlastní donkichotské úsilí o nápravu věcí vezdejších, povzbudí to nejen nás, ale i lidi, co žijí kolem nás. Opravdu si myslíte, že se v této společnosti v posledních letech vůbec nic nezlepšilo? Já mnohé kladné věci vidím. Třeba proto, že nejsem do dálav zahleděná idealistka.


  Jak to vidí Petr Koudelka                                        Další jaro dismančat                                       Jazz jedna báseň