|
Jiřina
Šiklová,
socioložka
Katastrofické prognózy otupují
Občas jsem pozvána do Českého rozhlasu a po odvysílání pořadu
dostávám od posluchačů dopisy nebo telefonické připomínky.
Většina ohlasů je hluboce skeptických a zavrhuje na dnešní
době skoro všechno. Autoři, ale častěji autorky upozorňují, že
jsou přehlíženy tradiční hodnoty, mizí úcta k poctivosti a
spravedlnosti, k rodině a ke stáří. Další žádají, aby mravní
odpovědnost byla vyhlášena ústředním tématem dne. Dopisy
většinou končívají prohlášením, že dnes žijeme v té nejhorší
době a že takto špatná a zkorumpovaná naše společnost ještě
nikdy nebyla. Mezi řádky čtu zklamání nad tím, že ani po
listopadu 1989 se z naší země nestal ráj na zemi.
Je mi to taky líto, ale na podkladě tisíců přečtených stránek
historických, sociologických i takzvaných svatých knih vím, že
ráj se na této Zemi nikdy konat nebude. A kdyby se náhodou
podařilo ho vytvořit, většina lidí včetně těch, co přispěli
k jeho realizaci, si toho stejně nevšimne. Proč? Protože
jejich představy o krásné nové společnosti jsou vždy
vzdálenější než řád, který se podaří nastolit.
Thomas Moore, autor románu Utopie, dobře věděl, že ideální
společnost nikdy nenajdeme, ani Campanellův Sluneční stát se
nikdy nerealizoval. Než vyzývat k mobilizaci svědomí je tedy
lepší zamyslet se zcela konkrétně nad tím, co se v poslední
době změnilo k lepšímu, co se třeba nám osobně podařilo
prosadit. Nenechme se otrávit titulky v novinách. Média
paušalizují nedostatky často proto, že dobře vědí, že čtenáře
spíše upoutá titulek o cizím neštěstí, o zločinu, nad kterým
se může mravně rozhořčovat (a sám si proto připadat lepší),
než zprávy o tom, že se někomu něco podařilo.
Svědomí se nedá naordinovat ani na recept s dvojnásobným
příplatkem a příliš velký idealismus vede k obdobně velkému
spekticismu, rozčarování, k pocitu, že společnost je špatná a
že se stejně nedá nic dělat. Když si řekneme, že tato
civilizace spěje k záhubě, snadno dojdeme k závěru, k jakému
asi došli naši předkové, když byli varováni před potopou
světa: Musí-li lidstvo zahynout, ať se mám ještě chvilku
dobře. Staří Římané říkali: Carpe diem, tedy Užij dne, dokud
ještě můžeš.
Katastrofické prognózy zkrátka vedou k ještě větší skepsi.
Proto si myslím, že je dobré všímat si spíše toho, co se kolem
nás přece jen podařilo. Budeme-li sčítat ty malé, ale drobné
úspěchy, vlastní donkichotské úsilí o nápravu věcí vezdejších,
povzbudí to nejen nás, ale i lidi, co žijí kolem nás. Opravdu
si myslíte, že se v této společnosti v posledních letech vůbec
nic nezlepšilo? Já mnohé kladné věci vidím. Třeba proto, že
nejsem do dálav zahleděná idealistka. |