|
|
 S
ženou žít nelze – a bez ní také ne
Když před čtyřmi desetiletími padly cenzurní zábrany, okamžitě
se vyrojily pokusy zaujmout dosud nevídanými výjevy, a to jak
těmi, které rozněcovaly erotikou, tak těmi, které zkoumaly
hranice násilností. Některé jsme viděli i v televizi:
Kubrickův Mechanický pomeranč, Peckinpahovy Strašáci nebo
Pasoliniho výpravy do dávné
minulosti inspirované slavnými literárními předlohami. Šokovat
dosud nevídanými výjevy se rozhodl i italský režisér Marco
Ferreri. Upozornil na sebe Velkou žranicí, bizarním
 podobenstvím
o „ctihodných“ občanech blahobytné společnosti, kteří se ují,
upijí a usouloží doslova k smrti. A z mezí normality vyšinuté
náměty prosazoval i později, včetně nyní uváděné Poslední ženy
(ve čtvrtek 15. května ve 23.25 uvede ČT 2).
Obtloustlého Gérarda Depardieua (jenž opět prokazuje, že
zvládá cokoli – i živočišnou chlípnost) tu většinou vídáme,
jak se mezi čtyři pokojovými stěnami plouží nahatý. Ztělesnil
rozvedeného otce, posléze propuštěného i ze zaměstnání, jenž
se obětavě stará o malého synka – dokonce v tom nachází svého
druhu naplnění. Bývalá manželka jej opustila, aby naplnila své
feministické touhy, jenže nynější milenka (Ornella Mutiová),
učitelka z mateřské školky, jej naopak znepokojuje úporností,
s jakou přejímá jeho dosavadní domény, včetně péče o děcko a
rodinu. Když se však i ona seznámí s bývalou hrdinovou ženou,
nebohý muž si začíná připadat nadbytečný. Na narůstající stres
reaguje hrůzně groteskním sebezmrzačením...
Poslední žena je dílo v některých rysech pamfletické, útočné,
i když leckteré vypjaté okamžiky mohou dnes vyznívat směšně.
Ferreri se sice dotýká problémů stále aktuálních, avšak nelze
přehlédnout, že upadá do pasti samoúčelných šoků. Po jejich
odeznění totiž nezůstává mnoho záchytných bodů, které by je
nahradily.
Jan Jaroš, filmový publicista |
