|
|
 Jan
Simon, klavírista
Před sedmi lety jste mi řekl, že nechcete, aby vaše kariéra
připomínala výstřel z děla, ale že dáváte spíš přednost
dlouhodobým „investicím“. Zúročují se vám?
Myslím, že ano. Vracejí se v podobě zajímavých angažmá. Já
nikdy netoužil po tom, abych odehrál sto dvacet koncertů do
roka. Spíš jsem se snažil vybírat si příležitosti, které mi
z nějakých důvodů vyhovují. Snažím se sice držet zásady, že
není malých a nevýznamných koncertů, ale přece jen selektuji
nabídky, které mi přicházejí. A osvědčuje se mi to. Když se
podívám do kalendáře, vidím, že mé koncerty jsou na hezkých
místech, před dobrým publikem a s kvalitními tělesy. Jsem
prostě rád, že se mi daří pracovat na takové umělecké úrovni,
která mi přináší uspokojení.
V uplynulých letech jste si na nedostatek příležitostí věru
stěžovat nemohl; koncertoval jste s Baltimore Symphony
Orchestra, s rozhlasovými symfoniky jste hrál v Aténách,
Salcburku, Stuttgartu. Nedávno jste debutoval s Izraelskou
filharmonií.
Žádná příležitost nepřichází sama od sebe; jen velmi málo
kumštýřů je v té pozici, že sedí doma u nástroje, tiše pracují
a nabídky se jim sunou ze všech stran. To se týká hlavně těch,
kteří jsou marketinkově – říkám záměrně marketinkově! – dobře
nastaveni a mají silné agentury, které za nimi stojí. Ale
spolupracujete s agenturou, nebo se zastupujete sami, musíte
vyvinout určitou iniciativu.
Studujete právě teď něco nového?
Mám v repertoáru už přes padesát klavírních koncertů, většinou
tedy vybírám spolu s pořadateli z toho, co už mám nastudováno.
Repertoárová šíře je také jednou z vašich dlouhodobých
investic…
Také, ale běh na dlouhou trať má i jiné podoby. Nedávno mě
oslovila Česká filharmonie s nabídkou koncertu, který by se
měl konat na jaře 2010. A na programu bude světová premiéra
klavírního koncertu Jiřího Gemrota, který jsem si u autora
před několika málo lety objednal.
Stačí vám, když skladbu, kterou už máte v repertoáru, jen
oprášíte?
To právě ne. Ve chvíli, kdy začnete takzvaně oprašovat,
sklouznete do rutiny, což je nejlepší cesta, jak brzy skončit.
Nejde jen tak něco vytáhnout z rukávu. Skladbu, kterou už
v repertoáru mám, se nemusím vždycky znovu učit, ale určitě
nad ní musím přemýšlet. Na konkrétní kompozici se totiž dívám
jinak ve třiceti a jinak, když se k ní vrátím o deset let
později. A pokud zdraví a hlava dovolí, bude můj přístup jiný
i v šedesáti.
Agáta Pilátová, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 6. května. |
