Číslo 20 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s klavíristou.
Janem Simonem.


 

 

 

 

 

 

 

 


 


Věra Nosková, spisovatelka

Zpátky ke stromům

Troufnu si odhadnout, že slavné májové dny se letos slijí přes dovolenkový pátek s víkendem ve dva báječné ostrůvky volna a svobody. Výročí a svátky rádi ponecháme historikům a politikům – je to všechno už tak dávno a dosti má dnešek na svých starostech. Navíc leckomu hoří na zahrádce u chalupy agrotechnické lhůty a nutně už potřebuje slyšet po celý den zpěvavé ptactvo a v noci vidět hvězdnaté nebe. Měsíc lásky s jeho nastavenými víkendy by nás měl odškodnit za dlouhou zimu a za jaro v zimních kabátech. Propuká exodus chalupářů do milovaných koutů vlasti.

O chalupářích se napsalo a tvrdilo už mnoho opovržlivého a nespravedlivého. Stále se vrací nedomyšlené, nespravedlivé mínění, že se k chalupářství před listopadovým přelomem utíkali lidé lhostejní, do sebe zavinutí, hledící si zásadně jen prospěchu vlastní rodiny. Jako kdyby například disidenti chalupy neměli. Chalupáři zachránili stovky, možná tisíce venkovských stavení a stromů kolem nich v časech, kdy se venkov nemilosrdně vylidňoval.

Na citlivost mnohých chalupářů k tradičním hodnotám, řemeslům a starým věcem se lze často víc spolehnout než na cit mnohých vesnických starousedlíků pro tradici. Někdy před dvaceti lety koupil kamarád shnilou chalupu jen kvůli staré peci s pěknými kachlemi. Baráček kolem pece zbořil, ta pak několik týdnů provokativně trčela na návsi, než kolem ní postavil hrubou stavbu domku, který s ní ovšem musel ladit. Sousedi si ťukali na čelo. Oni naopak své pece už dávno rozvalili a hřáli se u radiátorů.

Sžívání chalupářů s místními je někdy přínosné, jindy rozčilující. V obci, kde má chalupu bratr, začal po revoluci dřít na vrácených pozemcích jen jeden soukromník. Statkáři se začalo dařit, grunt mu vzkvétal a přinášel užitek, hospodu na návsi navštěvoval na rozdíl od sousedů čím dál řidčeji. Když už na jedno točené zašel, nikdo si ke „zbohatlíkovi“ nepřisedl. Hamoun, říkali si, furt jen maká... Odrodil se, přestal se orientovat v delikátních sousedských vztazích a animozitách – co s takovým.

Bratr – pražský muzikant s veselou náturou – býval u stolu štamgastů naopak vítán, ale pak jednou zamířil k osamělému udřenému statkáři, a aby byla legrace, plácnul: „Já už teď kamarádím jenom s bohatejma.“ Nic horšího říct nemohl, obliba prostořekého Pražáka klesla na nulu.

Hledět si svého, opečovávat stavení a zahradu, sžít se s okolní přírodou patří k občanským ctnostem už pěkných pár set let. Chalupářství, jinde v takové síle nevídané, potvrzuje klišé o zlatých českých ručičkách, naplňuje potřebu pobývat v přírodě, cosi pěstovat, udržovat a krášlit, poukazuje na zemědělce v nás. Má snad jen jeden negativní dopad – víkendové přemisťování tisíců chalupářů auty. Naše cesty zpět ke stromům přírodu něco stojí.


  Jak to vidí Věra Nosková             Ve studiu s Abercrombiem            Pražské jaro 2008: pestrost jmen i žánrů