|
|
 Rudolf
Matys,
publicista
A budeme pokračovat po písničce...
Nebudu tu své jistě dostatečně poučené čtenáře zdržovat
obšírnějším popisem všech rozdílů mezi vysíláním „proudovým“ a
„titulkovým“. Stačí přece, když si prostě srovnají Radiožurnál
na jedné straně s Vltavou či Prahou na straně druhé. A tak
rovnou k věci.
Vstoupíme-li do „radiožurnálového proudu“, předem víme, že se
v jeho uvolněných, pružných programových strukturách chceme
setkat především s pohotovou a spolehlivou informací,
s temperamentním a pokud možno i nápaditým projevem
moderátorů, s nerozvleklou pregnantností jednotlivých vstupů i
s inteligentně vedenými diskusními a kontaktními pořady.
Přívažkem ovšem dennodenně zkonzumujeme i nemalou dávku
písniček, vybíraných téměř výlučně z oblasti„většinového“
středního proudu pop-music. Zásadně proti tomu vůbec nic
nemám, něčím ten horizontální proud přece musí být členěn.
Chci si spíš povšimnout několika konkrétních vysílacích
situací, v nichž mi vysloveně vadí způsob a chvíle zařazování
písniček, případně kdy se musím zamyslet nad jejich konkrétní
volbou.
Nejednou jsem už slyšel mimořádně zajímavý rozhovor (dosaďte
si: s vědcem, umělcem, cestovatelem, politickou osobností).
Mluvčí se před mikrofonem nádherně rozmluví – a právě
v okamžiku, kdy mi připadne jeho výpověď nejpozoruhodnější,
moderátor zřejmě začne být lehce nervózní z délky jeho
výpovědi, neodhadne stupeň její závažnosti a poutavosti – a na
samém vrcholu všech těch pozoruhodností se ozve: „A budeme
pokračovat po písničce.“ Ale někdy se bohužel moc nepokračuje
– jednou proto, že roztěkaného moderátora mezitím napadne něco
docela jiného, jindy se zase většinou rozhlasově nezkušený
mluvčí už nedokáže vrátit do původní soustředěnosti nebo
bezprostřednosti. A to už vůbec nemluvím o těch debatách,
které nedočerpají své téma nikoli pro časovou tíseň, ale jen
proto, že je zřejmě naprosto nutné, aby na závěr pořadu musel
zaznít nějaký omletý hit. To je pak pochopitelně jen k
posluchačské zlosti!
Střih – a teď o něčem jiném. Je mi celkem jasné, že ty
písničky jsou voleny bez jakéhokoli významového nebo emočního
vztahu ke svému „verbálnímu okolí“ – těžko si ostatně umím
představit, jak by se jimi mohly atmosférotvorně „kolorovat“
třeba zprávy a reportáže z našeho domácího politického života.
Nevolám po ničem takovém, ale přece jen mi „dramaturgie“
zařazování písní vysloveně vadí přinejmenším ve dvou
případech.
Tím prvním je situace, kdy rozhlas reaguje na nějakou zvlášť
závažnou, smutnou, tragickou, ne-li rovnou katastrofickou
událost. Připomenu třeba newyorské září 2001, obě povodně
v českých krajích a mohl bych jistě i pokračovat. Vysílání
bylo plné dramatických zpráv a rozechvělých či obavných
svědectví, ozývaly se hlasy opravdové lidské bolesti i
solidarity. A do toho všeho vlétlo radostné juchání Heleny
Vondráčkové nebo Karla Gotta. Že to chvílemi mohlo působit až
jako (jistě nezáměrný) cynismus, je celkem nasnadě. Ale nemusí
vždycky jít jen o pohromy podobného rozsahu a dosahu, i taková
umělým optimismem napomádovaná písnička odvysílaná vzápětí po
nějakém nekrologu je neméně výživná citová lahůdka!
Druhý příklad je sice méně závažný, ale přece jen... To si
moderátor pozve do studia špičkového autora nebo interpreta ze
šíře chápané oblasti „zábavné hudby“, z nedávné doby připomenu
konkrétně třeba Jiřího Suchého či Petra Skoumala, ale
v průběhu téměř hodinového pořadu většinou vůbec nic z jeho
tvorby nezazní – a stačilo by přece udělat pár těch kroků do
tak bohatě zásobené fonotéky... To mi připadá vůči osobnostem
takového významu až neslušné.
V obou těchto případech by se tedy určitě vyplatilo vypnout k
jakýmkoli kontextům netečný selektor (pro méně informované: to
je onen přístroj, který je dopředu naprogramován, do éteru
tedy jdou jen ty skladby, které jsou na něm zařazeny, a to
v pořadí, které připomíná víceméně ruletu) a chopit se aspoň
na chvíli „rukodělné“ redaktorské práce. Většinou by na ni
jistě mohlo být dost času! |
