|
|
 Odolný
jako mramor
Když tehdy v tom horkém červencovém dni roku 1866 přicházeli
pasažéři na nádraží v Bruselu k vlaku, mohli se stát svědky
poněkud neobvyklé scénky. Dva zřízenci kráčeli po peronu s
nosítky, na kterých nehybně spočíval muž. Za nimi se belhala
stará žena. Byla to Karolina Defaysová, která si sem přijela
pro svého syna, jehož pár měsíců předtím ranila mrtvice,
následkem čehož ochrnul na půl těla. Tím postiženým byl
básník, esejista, překladatel, a také příležitostný malíř
Charles Baudelaire, jehož Květy zla a Malé básně v próze patří
dnes k literárním skvostům, kterých se čtenář dotýká něžně a
málem s posvátnou bázní.
Jaké myšlenky se asi tak v hlavě básníka, jehož životní příběh
připomene pořad stanice Praha Velké osudy (úterý 27. května,
ČRo 2 – Praha, 17.30), rojily? Možná nepřestal věřit, že ještě
jednou napíše báseň, protože tato víra chodí s básníkem věrně
až k smrti. Také se mohl těšit na Paříž, kterou miloval tak
náruživě, že v ní nikdy nedokázal déle setrvat na jednom
místě: za svůj krátký život tu změnil bydliště bezmála
padesátkrát.
Ale třeba neplatí ani jedno ani druhé, a on vzpomínal na své
lásky, bylo jich opravdu dost, i když jen tři z nich nechal
vstoupit do svých básní a domáhal se tak pro ně nesmrtelnosti.
Těmi vyvolenými byly herečka Marie Daubrunová, „žena se
zelenýma očima“, Apolonie Sabatierová, řečená Prezidentka,
která pobláznila mnoho dalších pařížských umělců, a především
mulatka Jeanne Duvalová, ona „přítelkyně skvělá, hnědá“. Ta
pro Baudelaira znamenala asi to, co pro loď domovský přístav,
vracel se k ní a zase se s ní rozcházel, ale nikdy se s ní
definitivně nerozešel. Ať už se mu tehdy táhlo hlavou cokoliv
(chce se nám věřit, že báseň), nic z toho už nedokázal
uskutečnit. Měl před sebou již jen rok bolesti v sanatoriu
poblíž Paříže.
Když Paul Verlaine zakládal své společenství „prokletých“
jistě ani na okamžik neváhal udělit mu v něm členství. Jeho
životní osud jej přímo předurčuje k tomu, aby si „prokletí
básníci“ u něho nechali stříhnout své šaty. Dnes je jeho dílo
považováno za klíčové pro moderní poezii. Od Baudelaira totiž
pro ni platí definice, málem zákon, který stanoví, že i hrůza
vyjádřena umělecky se stává krásou, a že i bolest může plnit
ducha pokojnou radostí.
Kdybychom byli skromní, mohli jsme na začátku říci
s Flaubertem, výstižně i velmi krásně: „Charles Baudelaire byl
odolný jako mramor a pronikavý jako anglická mlha.“
Michal Madry, redaktor ČRo 2 – Praha |
