|
|
Račte prominout, legenda je taky jenom člověk
 „…
v poslední minutě Německo nedalo branku. Místní rozhlas
oznamuje to, co my už víme – po desetiminutové přestávce
prodloužení o dvakrát pět, případně o dalších dvakrát pět a
nedej pánbu o třikrát pět… pardon… o dalších… o třetích
dvakrát pět minut. Račte prominout!“
Dovedete si představit, že byste dnes slyšeli v rozhlasové
sportovní reportáži takovou omluvu za maličko zamotaný jazyk?
Snad i proto mě tahle starosvětská slova inspirovala k názvu
pořadu o Josefu Lauferovi. Tvrdím, že je to vynálezce
sportovní reportáže. To sousedství slov je možná trochu
neobvyklé – vynalézány jsou spíše parní stroje a vznětové
motory. Ale já bych, račte prominout, na tomhle vyjádření
trval.
Trochu z donucení
Pustil jsem si fantazii na špacír a přemítal, jak by asi
příštích osmdesát let sportovní reportáž vypadala, kdyby
v neděli 3. října 1926 nedostrkali k mikrofonu vzpouzejícího
se fotbalového funkcionáře a sportovního novináře Josefa
Laufera. Ona by se byla bývala asi na světlo světa nějak
proklubala. Možná by ale dlouho zůstalo jen u původního
zprostředkovávání sportu skrze někoho, kdo telefonuje do
rozhlasu stav daného utkání a hlasatel ze studia odříkává
výsledky. Možnost přímého sledování sportovní události by si
třeba musela počkat desítky let až na televizní obrázek. Snad
v tom náhlém zrodu sehrála svou roli právě nečekanost, s jakou
byl Josef Laufer „hozen do vody“. Kdo ví, jak by zareagoval,
kdyby byl předem pozván, že má vysílat, a instruován, ať
vymyslí, jak to vlastně provede a jak to bude vypadat. Ostatně
právě tím byl patrně pověřen redaktor Byk, který původně
vysílat měl, ale k utkání Slavia–Hungaria se nedostavil. I
kdyby se toho úkolu nezalekl, zrodila by se rozhlasová
sportovní reportáž tak, jak ji díky Lauferovi dodnes známe? A
další otázka: Jak to, že na to Laufer kápnul hned napoprvé a
hned to bylo přesně ono? Dodnes se všichni snaží, aby byli tak
dobří v popisu akce a noblesní ve vyjadřování, jako byl on.
Tajný recept?
Když jsem připravoval o Josefu Lauferovi Fonogramy, vyslechl
jsem desítky minut záznamů s jeho reportážemi i vzpomínkami,
ale recept jsem nenašel. Zmínil jsem se o téhle záhadě před
Karlem Tejkalem – byl to profesí sportovní reportér a srdcem
jím zůstal dodnes. „Vyzvídali jsme na Lauferovi, ale sám
nevěděl. Vyprávěl, že to byl útok na jeho nervy, když namísto
plnění funkcionářských povinností najednou musel začít líčit
fotbal. A šel na to – možná nevědomky – naprosto geniálně.
Řekl si: Co je to rádio? To si spolu povídají lidi. Mezi nimi
je mikrofon a přijímač, ale je to pořád rozhovor. Uvědomil si,
že je třeba popisovat fotbal, jako by ho vyprávěl. Což by
ovšem činil v minulém čase – tak ho změnil na přítomný. Je to
princip rádia a on ho geniálně vystihl: lidé si mezi sebou
povídají.“
K téhle šťastné úvaze Josefa Laufera ve chvíli, kdy byl takřka
přinucen postavit se k mikrofonu (nejen vedením Radiojournalu,
ale i snahou zachovat dobré jméno milované Slávii), však
přispěly ještě další okolnosti. Laufer podle Karla Tejkala
sportu velmi rozuměl. „Měl široký rozhled, takže se 'neztratil
v balonu'. Nedělal to, co jsme o sobě později někdy říkali –
že jenom prohání míč po hřišti. On byl skutečně nad ním. Nejen
v tom smyslu, že seděl na tribuně, dokonce na její střeše.
Josef Laufer sport vnímal v širším kontextu lidského snažení.“
Potvrzením těchto slov je závěr jedné z Lauferových reportáží:
„Nežli skončíme dnešní přenos, blahopřejeme jménem posluchačů
sportovního rozhlasu vítěznému mužstvu. Ne proto, že zvítězilo
– že porazilo Spartu. Ale proto, že šlo k dnešnímu zdánlivě
prohranému zápasu s tak dobrým sportovním duchem a že v
zápase, o němž takzvaní znalci tvrdili, že ho Slávie vyhrát
nemůže, dovedli zvítěziti. Spartě potom říkáme: Nic se
nestalo! Zahráli jste dneska slaběji, můžete v příštích
zápasech zahráti zase dobře. A proto lepšímu vždy palmu
vítězství! Sportu zdar!“
Nejen sportem...
Při prohledávání záznamů v archivu jsem zjistil, že Josef
Laufer dokázal pozoruhodně hovořit rovněž o hudbě, kterou měl
rád. Prozrazuje, že zálibu v ní zdědil po rodičích. Vodili ho
na koncerty a on v útlém mládí viděl a slyšel Jana Kubelíka,
Jaroslava Kociana, Fritze Kreislera a jiné virtuosy. „Stal
jsem se v roce 1925 posluchačem rozhlasu. Hudební požitky jsem
už tehdy střídal s návštěvou sportovních událostí. Později
bych si byl často rád poslechl některou ze svých zamilovaných
skladeb, například Čajkovského houslový koncert, ale jeho
vysílání rozhlas po důtklivém naléhání posluchačů musel
odříci. Já stál na hřišti před mikrofonem a líčil sportovní
utkání. Věru, byl bych dal přednost Čajkovskému a při
reportáži mi zněl v uších tím víc, že v den mé svatby – 27.
listopadu 1926 – jsme byli na jubilejním koncertu Jaroslava
Kociana, který hrál Čajkovského koncert, od té doby mi zvlášť
milý.“
Půlhodinku s Josefem Lauferem a se vzpomínkami na slavná
utkání i hudební lásky odvysílá v pátek 30. května od 16 hodin
stanice Český rozhlas 3 – Vltava.
Tomáš Černý, hlasatel a redaktor Českého rozhlasu
Foto Archiv Českého rozhlasu |
