|
|
Filmový projekt oživující paměť
Sotva první dvě části čtyřdílného dokumentárního cyklu
Zapomenuté transporty opustily střižnu, začaly sbírat příznivé
reakce i ceny (mj. Trilobit). Právem, je to skutečně
obdivuhodný projekt: náročností a důkladností příprav i
realizace, objevností, rozsahem získaného materiálu i jeho
bezpečným zakotvením v realitě. A zejména obsahem sdělení a
způsobem zpracování, který jeho autor Lukáš Přibyl se svým
týmem zvolil.
 Výsledky
badatelské práce byly před časem zveřejněny na výstavě
v Židovském muzeu: k vidění byly dokumenty i hrubý sestřih
záznamů výpovědí svědků na kameru – těch, kteří přežili
„zapomenuté transporty“ českých Židů do Lotyšska, Běloruska,
Estonska a východního Polska. O těchto transportech se léta
téměř nemluvilo. Celkem šestihodinový dokument nyní postupně
přichází do kin, každý díl v délce devadesáti minut. První byl
věnován Lotyšsku, druhý, nyní aktuálně v kinech, Bělorusku.
Hlavní příčina, proč se na transporty zapomnělo, je nasnadě:
přežil je málokdo. Nebyly rozsahem masové, avšak měly neméně
hrůznou podobu jako třeba vyhlazovací tábor v Treblince. Těch
pár lidí, kteří mohli vydat svědectví, se po válce rozptýlilo
po světě; Přibyl je hledal v Evropě, Izraeli, USA i Austrálii.
Pátral v archivech, mnohdy těžko dostupných, například ve
svazcích KGB. Pracoval na tom sedm let, natočil přes dvě stě
šedesát hodin filmového materiálu.
Téma cyklu je významné, způsob badatelské práce tomu odpovídá:
má vědecké parametry. Unikátní výpovědi (které si navíc tvůrčí
tým ověřoval studiem dokladů), fotografie i písemné dokumenty,
autentické filmové záběry získané z nejrůznějších zdrojů
(například od bývalých milenek esesáckých věznitelů) – vše je
vesměs použito poprvé. Většina svědků o svých zážitcích dosud
nemluvila.
Vedle jedinečnosti materiálu je ovšem mimořádně působivý
především výsledný tvar. Promyšleně sestavené, mistrně
prokomponované a sestříhané pásmo vzpomínek, věcných údajů a
dobových záběrů zasahuje diváka s neobyčejnou silou a
věrohodností. Působivý zážitek zvyšuje nepřítomnost autorského
komentáře či ilustrativních dotáček a citlivý hudební
doprovod. Minimalistická montáž faktů i osobních svědectví
přitom na sebe nekupí pouze věcné reálie – byť jsou závažné
samy o sobě –, ale je v ní obsažena řada dramatických i
jímavých lidských osudů. Zatímco první část věnovaná Lotyšsku
se zaměřuje víc na skupiny vězněných, „běloruský“ díl o ghettu
v Minsku a vyhlazovacím táboru v Malém Trostinci vypráví
pohnuté příběhy několika jednotlivců. Je to jistě i proto, že
ze sedmi tisíc českých Židů, deportovaných do těchto míst, se
konce války dočkalo pouhých dvaadvacet. Ale patrně v tom je
také záměr tvůrců – v jednotlivých částech cyklu se snaží
probrat téma různých úhlů pohledu, akcentovat různé aspekty.
Například druhý díl se zmiňuje o nacistických důstojnících,
kteří pomáhali vězňům, o útěcích z lágru či o zajímavých
souvislostech spolupráce s partyzány.
Projekt takového významu a rozsahu šlechtí nejen tvůrce,
uznání patří i odvaze producenta Ondřeje Trojana.
Agáta Pilátová, publicistka
|
