|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Kdo ví, jak vypadáme?
Všimli jsme si toho asi všichni, kdo se občas podíváme na
televizní obrazovku ve chvíli, kdy toto dosud vládnoucí médium
věnuje trochu vysílacího času chytrým či jaksi nekomerčním
talentem obdařeným lidem, jimž by podle všeho bylo lépe pouze
naslouchat. Ne že by to byli lidé k nekoukání, naopak, tvář a
hlavně výraz mnohých z nich naplňuje představu o člověku
postaru řečeno interesantním. Leč v rámu obrazovky častokrát
vypadají, jak se říkávalo, jako utržení ze řetězu, případně
podle jiného úsloví, že by jim člověk dal pětikorunu. Zatímco
všelijaké škole neodrostlé meteory popkultury se před kameru
dostaví náležitě zfintěné a zimidžované, věhlasný filozof či
básník mívá kravatu nakřivo, bývá rozcuchán, špatně oholen,
případně mu v horní dásni chybí zub. Jako by i lidé
z televizního štábu nad takovým člověkem zlomili hůl a nechali
jej divákům napospas v zájmu jakéhosi falešného, ale možná
spíše zlomyslného lpění na autenticitě.
Zdá se, jako by filozofové a básníci, o kterých praví citát,
že je žádná doba nepotřebuje tolik jako ta, která se domnívá,
že je může postrádat, bez námitek přijali tuto novou roli
zanedbaných podivínů, kterou jim právě naše postmoderní doba
přisoudila. Ostatně příklady nemusím hledat na televizní
obrazovce; onehdy jsem byl v tramvaji svědkem situace, která
by mohla být legrační, kdyby bylo jaksi obecněji zřejmé, kdo
je předmětem té legrace. Do tramvaje přistoupil mladý muž,
dávající najevo, že si právě jen ten den zapomněl doma auto.
Tomuto typu se říká yuppie čili úspěšňák. Hrnul se k volnému
sedadlu, ale ještě předtím, než dosedl, stačil se ještě tak
pro pořádek rozhlédnout kolem. Nato se zatvářil, jako že málem
šlápl do něčeho nepřípadného, a vydal se hledat jiné volné
místo, jež se pro něj bohužel našlo. Kdyby ne, byl by totiž
nucen vzít zavděk místem původním, vedle člověka, který jej
svým zevnějškem přiměl k oné scénické rošádě. Tím člověkem byl
poměrně známý a čtený intelektuál, vysokoškolský pedagog,
který se, pravda, nikdy příliš nezaobíral svým vzhledem,
vlasům a vousům ponechával stejnou míru svobody jako svým
myšlenkám. Sednout si vedle něj – byť jenom v tramvaji – by
měla být pro takovéhoto zpovykaného ťulpase spíše čest. Ťulpas
jej však zřejmou, leč chybně užitou srovnávací metodou zařadil
kamsi mezi bezdomovce, což je ostatně pro osud skutečného
filozofa rovněž správné, byť metaforické určení.
Uvědomil jsem si, že se takováto mladá vyfintěná trdla dívají
stejně i na mne, když se coby vášnivý amatérský mykolog
vracívám veřejnou dopravou domů ze svých příměstských expedic,
prolézav předtím v touze po vzácném nálezu lesní houštiny,
tedy s rozježenými vousy, zablácenými botami a v úboru
zvoleném tak, aby mu bylo v lese dobře. Co naplat, i já zřejmě
bývám oněmi úspěšnými mládenci občas považován za člověka bez
přístřeší a budoucnosti. Že kdysi ze stejných důvodů (tedy
jaksi lokálně nepřináležité ublácenosti a rozježenosti)
odmítli vpustit do jistého lokálu i slovutného Joachima
Barranda, vracejícího se právě z „lovu“ trilobitů, ví dnes
kdekdo, stala se z toho mediálně vícekrát exploatovaná
moralitka. Jen mi vrtá hlavou, jak by tohoto geniálního muže
zamýšleli natáčet lidé z dnešního televizního štábu.
Považovali by jej za kohosi na způsob „VIP osobnosti“, a sami
by jej tudíž vyzvali k přičísnutí licousů, anebo by si milého
vědátora přiřadili kamsi k básníkům, filozofům a podobným
podivínům a „v zájmu autenticity“ by ho nechali promluvit
k průměrným divákům (na jejichž vkus se mediální hybatelé
nesmlouvavě vymlouvají) se šmouhou od bláta na geniálním čele? |
