|
|
 O
sebereflexi
Kritizovat Českou televizi je nevděčná činnost. Setrvačný
samopohyb bohorovné instituce dává průběžně za pravdu přísloví
o hrachu a stěně. I proto se občas vyplatí pokusit se o
inventuru, nakolik je Česká televize schopna sebereflexe.
K úletům do sfér, kde z logiky svého veřejnoprávního poslání
nemá Česká televize co pohledávat, se počátkem letošního roku
zařadily mj. dva cykly – Detektor a Co týden vzal. O jejich
podobě i o zákonných důvodech, proč nepatří na obrazovku ČT,
byla na tomto místě řeč záhy poté, co se na ní zjevily.
Zděšení odborné – a dokonce i části laické veřejnosti – bylo
tehdy velké. Vachlerova pouťová prezentace pseudovědeckých
fantasmagorií dokonce pobouřila i vědeckou veřejnost. Těžko
odhadnout, zda to byl jejich protest, či „pouhá“ sebereflexe
zodpovědných v České televizi, faktem je, že Detektor záhy
z obrazovky zmizel.
O poznání méně vkusu a rozumu trvale prokazuje táž instituce
v případě trapného předstírání „pravé politické satiry“ (což
není ironie, ale citát z propagační upoutávky!), které dosud
každotýdenně provozuje v ČT Zuzana Bubílková. Její „show“ sice
uklidili do méně viditelného pozdního času, v milosrdné,
především však logické euthanázii cyklu jim však zřejmě brání
scestná radost z davů roduvěrných diváků Novy, které špatná
ochotnice Bubílková úterý co úterý odlákává od sledování
jejich mateřského kanálu.
Neblahých jevů hodných dlouhodobější pozornosti je na
obrazovce České televize víc. K čerstvým novinkám se například
přiřadila podivná tendence poskytovat prostor ne-li přímo k
nehorázné, pak minimálně sporné sebepropagaci a sebeobhajobě
nejrůznějších „hrdinů“ dávných i nedávných dnů. Bez kontextu,
a hlavně bez korigující polemiky.
Vladimír Brabec dojímající publikum ve Třinácté komnatě svým
pohnutým osudem nevinné oběti svého účinkování v estébácké
agitce 30 případů majora Zemana je jen nechutnější verzí
situace, kdy si v Historii.cs Tomáš Ježek s Dušanem Třískou
hodinu nadšeně notují, jak geniálním vynálezem byla jejich
kupónová privatizace.
Mementem svého druhu je pak samožerná proklamace režiséra
Jiřího Adamce: „Nikdy bych nechtěl natočit nic, o čem bych byl
jasně předem přesvědčen, že je to jenom spotřební zboží a
prostředek k vydělání peněz na obživu. Jsem naprosto hluboce
přesvědčen, že jsem to nikdy neudělal.“(!) Od univerzálně
použitelného tvůrce, jehož dílo sahá od totalitních
zhůvěřilostí z rodu propagandistického velkoseriálu Rodáci po
řadu nováckých estrád, je to prohlášení vskutku pozoruhodné.
Že se ho příznačně dopustil u Luboše Xavera Veselého v Café X,
které samo aspiruje na titul nejduchaprázdnější tuzemské
televizní talk-show, je téma na jinou glosu.
Jan Svačina, publicista |
