|
|
 Barbara
Maria Willi,
cembalistka, dramaturgyně, badatelka
Jaký okamžik vás definitivně přivedl do českých zemí?
Založení cembalové třídy na JAMU s podporou Německé akademické
výměnné služby. Mohla jsem zde na poli staré hudby navázat na
práci Vratislava Bělského a také Andrease Kröpera, jehož
nadšení a akční přístup měly velký vliv na to, že se právě
v Brně toto hudební odvětví začalo po roce 1989 rozvíjet.
Tehdy zejména na univerzitě, kde od té doby existuje Akademie
staré hudby.
Co se podařilo ve výuce interpretace historických stylů na
Janáčkově akademii?
Zatím existuje jen cembalová třída, ale v rámci výuky
moderních nástrojů mají studenti nadstandardní možnosti –
mohou navštěvovat výuku historických ladění, ornamentiky nebo
hru barokní komorní hudby, měli možnost učit se od některých
proslulých interpretů, například od Václava Lukse, Marka
Štryncla, Jany Semerádové nebo Jespera Christensena, Erica
Hoepricha a Sergia Azzoliniho. A velice mě těší, že v současné
době má JAMU připravenou žádost o akreditaci nových oborů –
jde o celý „balík“ historických nástrojů.
O které konkrétně?
Snažili jsme se zaměřit na obory, které hodně potřebujeme
z hlediska nových barokních orchestrů v České republice: na
trubku, fagot, klasický klarinet, barokní přirozený roh – tedy
hodně na dechové nástroje. Ale také na barokní housle nebo
violone. Proběhnou-li dobře administrativní kola, starou hudbu
jako hlavní obor bude možno studovat od školního roku
2009/2010.
Pražská AMU k něčemu podobnému zatím nesměřuje?
Myslím, že ne. Novinkou je v Praze bakalářské studium staré
hudby na Týnské škole ve spolupráci s pedagogickou fakultou,
ale na půdě vysoké hudební školy přichází v České republice
tato možnost poprvé v Brně.
Hovoří se o našem značném zpoždění.
Ano. Je normální, a to i v Německu, že instituce mají v reakci
na vývoj hudebního světa vždy nějaké zpoždění. To české a
slovenské je však ve staré hudbě extrémní. Třebaže už se mnohé
stalo, například v Polsku je vývoj mnohem dynamičtější. Spíše
byste musel hledat vysokou školu, která ještě nenabízí barokní
nástroje. Nedovedu si to moc vysvětlit. Možná je zde příčinou,
že se tu mluví v politice o podpoře univerzitního sektoru, ale
prostředky nejsou velké – a když už se dávají, tak do sfér,
kde se očekává viditelný návrat takové investice. Hudba je
okrajový předmět a panuje přesvědčení, že stačí, jak to je...
Vysoké školy obecně mají problémy získat výborné pedagogy a
zkvalitnit výuku. To je velmi dramatický stav, o kterém se
v podstatě nemluví.
Jak pohlížíte na dosud existující názor, že se staré hudbě
věnují ti hudebníci, kteří by se neuživili jinak?
Potkala jsem se s ním. Když něco nového vzniká, nastane vždy
napětí. V tomto případě je výzvou – musíme hlídat vysokou
kvalitu, abychom dokázali, že to není pravda. Budeme si ale
dělat ostudu, jestli zůstaneme v tomhle starém stylu myšlení.
Doufejme, že se takové postoje už budou stávat minoritními.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. 5.. |
