Číslo 23 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s cembalistkou, dramaturgyní a badatelkou.
Barbarou Marií Willi.

Kruhy osudu Olgy Fikotové

„Stejně je ten pan prezident moc hodný člověk, že to nakonec povolil,“ povídala jedna paní druhé v davu před Salvátorem na Staroměstském náměstí. Byla středa 27. března 1957 a půvabná tmavovláska, olympijská vítězka z Melbourne v hodu diskem Olga Fikotová si brala amerického sportovce Harolda Connollyho, držitele prvního místa v hodu kladivem na téže olympiádě. Tou dobou snad celá republika žila milostným příběhem dvou mladých lidí; kdekdo věděl, jak se do sebe na olympiádě zamilovali, jak se Harold snažil, aby za Olgou mohl co nejdřív přijet, jak usilovali o svatbu, kterou Antonín Zápotocký nakonec povolil.

Jenže už málokdo věděl, jak trnitá byla cesta k tomuto „povolení“... Olze už na olympiádě nadávali do zrádkyň, vyhrožovali jí a estébáci si ji nevybíravě podávali. Pro Olžina budoucího manžela měli různá označení, například „americký fašista“. Zápotocký svůj milostivý verdikt údajně zdůvodnil tím, že by Fikotová jinak nelegálně opustila republiku. Co je však hlavní: ani paní v početném zástupu přihlížejících, ani mnozí jiní si zřejmě vůbec neuvědomili absurditu režimu, v němž se musí mimořádně žádat o povolení k sňatku s cizincem.

Paní Olga žije už přes padesát let v Americe, ale do Česka se po změně režimu pravidelně vrací. Letos zjara přijela na prezentaci své knížky Kruhy osudu a na setkání s přáteli. A taky proto, že jí Český klub fair play udělil svou hlavní cenu za rok 2007. Pořád půvabná, vitální, přesvědčená ekologická aktivistka, s vypravěčským talentem, smyslem pro humor a výtečnou češtinou.

Láska přes železnou oponu

Životní příběh Olgy Fikotové-Connollyové (1932) je téměř od začátku provázen velkými i drobnějšími příkořími komunistického režimu. Tatínka jí na začátku padesátých let zavřeli – „provinil se“ pouze tím, že jako někdejší legionář sloužil před válkou v ostraze prezidentů Masaryka i Beneše. Vystěhovali je z pražského bytu a Olgu, tenkrát gymnazistku, málem vyhodili ze školy: „Vaše postavení ve škole je špatné,“ řekl jí tenkrát ředitel. „Máte před maturitou, ale na tu automaticky nárok nemáte. O té výsadě rozhoduje výbor, a v této chvíli pochybuji, že si ji zasloužíte,“ pokračoval výhrůžně.

A tak se sebrala a šla. Naštěstí se našli slušní učitelé, kteří se za ni postavili, a mohla se vrátit. A po maturitě a nějaké době praxe ve fabrice u vrtačky (musela si přece nějak „odpracovat“, že má otce ve vězení) mohla dokonce začít studovat vysněnou medicínu. Současně sportovala – a s výbornými výsledky. Propracovala se až do československé výpravy pro olympiádu v Melbourne v roce 1956.

A právě tam ji potkaly dvě zásadní životní události: zvítězila v hodu diskem – na této olympiádě to byla jediná zlatá medaile pro Československo – a potkala Harolda. K oběma událostem přidává ještě jeden důležitý aspekt: „Pochopitelně, olympijská výhra je špičková událost pro každého sportovce. Ale stejně významné je vědomí, že vaše výhra přinese hrdost národu.“ A hned to dokládá jedním z zážitků, který dokládal, že lidé měli z jejích výkonů radost a byli ochotni pro ni leccos udělat: „Třeba lidé z obuvnického obchodu mi vyrobili svatební lodičky, na kterých museli dělat přesčas,“ připomíná si drobný okamžik, kdy se najednou ukázalo, že nejsou k dostání vhodné střevíčky na svatební obřad, který se měla konat už za pár hodin.

Za velkou louží

V Olze vždy bylo a stále přetrvává tiché, neokázalé, zato upřímné vlastenectví, které odchod do Ameriky za manželem možná i trochu komplikovalo. Utěšovalo ji jen vědomí, že zůstává československou občankou a bude nadále reprezentovat svou zemi. Aspoň se tak domluvila na osobním pohovoru s prezidentem Zápotockým. Jenže to byla – jako mnoho jiného – naivní představa. Československý olympijský výbor ji z ní vyléčil, když před příští olympiádou napsal: „Jedině příslušníci československých tělovýchovných jednot, kteří se doma aktivně připravují, mohou být nominováni na olympijské hry.“

Požádala tedy o americké občanství a na římské olympiádě v roce 1960 už reprezentovala USA. „Bylo mi jasné, že do Československa již nepatřím,“ povzdechne si Olga, když na tento úsek svého života vzpomíná. A dodává: „Občas nás ve Státech navštívili sportovci z Československa, a byla to vždycky šťastná událost.“

Na medicínu se v Americe sice zapsala, ale nedostudovala ji; podle svých slov na ni měli vyučující extrémní požadavky a s vedením bostonské univerzity se nepohodla. Řekli jí totiž, že s Karlovou univerzitou by mohla vystačit tak nanejvýš v Alabamě. Urazilo ji to a studia přerušila.

„Po odjezdu z Československa se mi velice stýskalo. Nejvíc po rodičích a lékařské fakultě. Ale člověk se z minulosti může jen učit, ne v ní navždy zůstat. Prostě se musí jít dál.“

Vychovala čtyři děti, celý život pracovala, stále sportovala a vedla ke sportu mladou generaci. Je stále nesmírně činorodá, například soustavně bojuje za vlídné životní prostředí: „Máme povinnost starat se o celou naši křehkou planetu, ochraňovat ji, ať jsme kdekoliv. Musíme se snažit přidat k životu něco pěkného, zdravého, laskavého.“

Aby se stromy neurazily

Olgu původně nenapadlo o sobě psát, podnět přišel zvenčí: „Někdy v polovině šedesátých let mi jedno nakladatelství v New Yorku nabídlo, abych napsala knížku – příběh mého setkání s Haroldem. Pro mne to byla dobrá příležitost vytříbit si znalost angličtiny, zvláště když můj manžel, učitel angličtiny, slíbil, že přečte každou kapitolu, zhodnotí, jestli je zajímavá a opraví gramatiku.“

A tak psala, jak nejlíp uměla, a posílala kapitoly nakladateli. Kniha vyšla pod názvem Rings of Destiny. „Byla sice pochválena, ale téměř se neprodávala,“ přiznává Olga po letech. „Literárně byla neobratná, tištěná podoba se nevyhnula ani tiskovým chybám.“

V devadesátých letech přijela navštívila Harolda a Olgu Štěpánka Mertová-Plachá a přemlouvala Olgu, aby napsala českou verzi knížky. „Telefonicky se k tomu přidala i Dana Zátopková. Ale tehdy marně, neměla jsem čas. A napsat něco podřadného, to by byla urážka stromu, který by na ten papír padl...“

Na počátku dalšího kola mediálního zájmu o osudy Olgy Fikotové-Connolly byl projekt televizních autorů, kteří připravovali dokument o legendárním – a také hodně absurdním – návratu českých olympioniků z Melbourne domů na lodi Gruzia. Producent a režisér Karel Hynie o svých setkáních s olympioničkou i o záměru České televize řekl toto: „Když Olga Fikotová vyhrála olympiádu, bylo mi deset let a zamiloval jsem se do ní se zarputilostí odpovídající věku. Vystřihoval jsem si její obrázky a Harold se pro mne stal veřejným nepřítelem číslo jedna. Ještě nějakou dobu jsem pak snil, jak si ji z té Ameriky přivezu zpátky.“

Skoro o padesát let později začali Hynie s kamarádem Pavlem Taussigem pracovat na filmu Cestovní zpráva z lodi Gruzia aneb Není důležité zvítězit, ale vrátit se. Když na kalifornskou adresu získanou od Dany Zátopové poslali paní Connollyové dopis, zažívali prý pocity trosečníka vhazujícího láhev do vln oceánu. Za pár dnů ale dostali elektronickou poštou sympatickou odpověď, navíc napsanou dobrou a vtipnou češtinou. Od té doby si e-mailovali skoro denně a stali se z nich přátelé.“

Splněný sen Karla Hynie

Jaký dojem udělala na televizní tvůrce návštěva v Americe? „Během desetidenního natáčení v Kalifornii a v Nevadě jsme měli možnost poznat okouzlující, nesmírně vitální ženu neobyčejného rozhledu a šíře zájmů i její báječnou, značně rozvětvenou rodinu. Z té cesty se nám navíc podařilo vytěžit dva filmové dokumenty a Olgu naše setkání nejspíš inspirovalo k vytvoření rozšířené české verze autobiografické knihy Kruhy osudu,“ vzpomíná Karel Hynie.

Oba dokumenty – o putování lodi Gruzia i televizní medailon Olgy Fikotové-Connolly – se vydařily, i u diváků měly příznivý ohlas. Vrátily do povědomí veřejnosti nejen slavné sportovní výkony, ale i zajímavou osobnost. Potěšená protagonistka přijela do Prahy na premiéru. „A mně se splnil dětský sen, že si svoji první lásku přivezu z Ameriky zpátky,“ prozrazuje Karel Hynie.

Také paní Olga potvrzuje, že právě setkání s televizními tvůrci ji přimělo sednout k počítači a dát se znovu do psaní. Rozhovory s nimi – „povzbuzující záplava češtiny, povídání, žertů, básniček a písniček“ – ji přesvědčily, že by měla znovu začít psát. Jednotlivé kapitoly posílala Karlu Hyniemu k posouzeni a opravám. „Říkal mi, že mé psaní je jazykově zastaralé. Ale tak se přece u nás před padesáti lety mluvilo!“ Autorka prozrazuje, že původní rukopis přepisovala čtyřikrát. „Snažila jsem se psát současně a taky jít více do hloubky. Opět jsem měla starost, aby stromy neplatily za něco, co nemá cenu číst. A mimochodem – jsem vděčná nakladatelství, že souhlasilo s tiskem na recyklovaném papíře...“

Autobiografická knížka, jíž autorka ponechala název původní verze – Kruhy osudu – se povedla. A o zájem čtenářů, jak alespoň potvrdila Olžina pražská autogramiáda, se obávat nemusí.

Agáta Pilátová, publicistka