|
|
Vyznání lásky a obdivu k Paříži
Jména dvou desítek tvůrců, známých i neznámých, čteme v
kolonce „režie“ u filmu Paříži, miluji Tě. Snímek složený z
epizod (trvajících kolem pěti, šesti minut) se řadí mezi díla,
která se pokoušejí evokovat okouzlení francouzským hlavním
městem a vyslovit svůj obdiv k němu. Promžikne v něm však i
několik příběhů spíše deziluzivních – kupříkladu téma nuzného
přistěhovalectví. Často se v něm setkáváme s turisty. Někdy
převáží poloha drobného žánrového výjevu, třeba se Stevem
Buscemim (režie bratři Coenové), jehož hrdina ve stanici metra
nedbá varování před očním kontaktem a dostane se mu nejen
vyzývavého polibku od pohledné dívky, ale také ran od jejího
naštvaného milence. Tato téměř pantomimická etuda (Buscemi
nerozumí, co na něho rozlícený mladík pokřikuje, a bezradně
mlčí) se soustředí na rozpačité výrazy obličeje a nervózní
listování v turistickém průvodci. Také závěrečné putování
anglické turistky (Margo Martindaleová) po pařížských
pamětihodnostech si vychutnají především znalci francouzštiny:
její výslovnostně deformovaná mluva poznamenaná anglickým
akcentem provází celý příběh a nechává nahlédnout do jejího
nitra. Režisér Alexander Payne přibližuje osamělou, mírně
obtloustlou, nepříliš vzdělanou ženu, která vše nahlíží skrze
své zaměstnání poštovní doručovatelky.
Ve filmu nalezneme nejrůznější žánrové polohy i tematická
zacílení. Nechybí ani příklon k upírskému hororu, když v
tragikomicky laděné historce, která se zcela obešla beze slov
a dokonce přejala některé stylové atributy němého filmu
(včetně kruhového rozevírání obrazu), zaznělo téma milostného
okouzlení jdoucího doslova až za hrob – to když mladičký
cizinec (Elijah Wood), za noci hledající v liduprázdných
uličkách nějaký nocleh, narazí na pohlednou upírku.
V Paříži se scházejí i rozcházejí milenecké či manželské
dvojice, jako kdyby právě toto magické prostředí bylo
nejvhodnější pro důležitá rozhodnutí. Často znějí jakási
životní bilancování, mnohdy zazní zahořklé zklamání. Postavy
zpravidla nerozmlouvají u kavárenského stolku, převažuje téma
putování z místa na místo, ať již doprovázené vodopády slov,
nebo naopak mlčením signalizujícím osamocení. Režiséři vcelku
úspěšně skládají mozaiku sestavenou jak z tváří jako by se
právě vydělivších z davu, tak z překvapivě nenápadného vzhledu
hvězd, které svolily vystupovat i v krajně omezené ploše.
Jan Jaroš, filmový publicista |
