|
|
 Vladimír
Karfík,
publicista
Slova a gesta
Účast v elektronických médiích je věc velice ošidná.
V okamžiku, kdy média začala přenášet pohyblivý obraz a
ustoupil význam hlasového projevu, do té doby rozhodující,
začal získávat na váze projev nonverbální. Pravda, v době
předrozhlasové bývalo veřejné působení jenom přímé, tedy
osobní, svou roli hrál jak hlas, tak i ono nonverbální,
osobnostní působení, obé bylo zcela neoddělitelné. Filmový a
televizní detail však situaci zásadně změnil. Oko kamery
přibližuje promlouvajícího člověka skoro na dotyk a detail je
nepřehlédnutelný, tak vtíravý, že posluchač je rozpolcen:
jednak naslouchá, jednak je – chtě nechtě – nucen pozorovat.
Naslouchající posluchač se pak dělí o pozornost s divákem
pozorujícím, což mu často brání pozorně vnímat, o čem je
vlastně řeč.
Televizní záznam neúměrně přitahuje pozornost k obrazu, v němž
může nabýt vrchu bezděčné nonverbální působení mluvčího.
Neverbální projev je přitom součástí každého lidského projevu,
je osobitý, může být přirozený a může také být v napětí
s povahou sdělovaného. Z výrazu tváře jsme někdy schopni
vyčíst, kdo nemluví upřímně, i lež se tak někdy pozná. Nehledě
k tomu, že sám postoj, způsob sebevědomé chůze, výraz tváře
spolehlivě prozrazují sebevzhlíživou povýšenost, úšklebek,
někdy natrvalo usazený v tvaru úst, pak dává najevo pohrdání
těmi, k nimž takový člověk promlouvá.
Nic nového, někteří lidé jsou takoví, ale elektronická média,
zejména televize, tyto vlastnosti nepředstavitelně zvýraznila.
Mediální psychologičtí poradci by měli leckterému
sebestřednému veřejnému činiteli doporučit, aby se veřejnosti
spíše vyhýbal, a ne aby se při každé příležitosti hrnul na
obrazovku a počítal, kolik minut tam ve srovnání se soupeřem
strávil, když ho to vlastně usvědčuje. (Někdy by ani taková
zdrženlivost nestačila – i rozhlas dokáže vyjevit, co je
mluvčí zač.) Bohužel ten počet minut před kamerou se proměňuje
jednou za čtyři roky v bezmyšlenkovité hlasy.
Přiznávám, že když na obrazovce vidím mladého moderátora,
draze a dokonale oblečeného, uchváceného tím, jaký je fešák,
jak je sebevědomý a chytrý, ztrácím k němu, možná ne zcela
právem, důvěru. Takových nástrah je rozhlasový moderátor
ušetřen. Naopak když autor v rádiu přečte třeba neškoleným
hlasem svůj text, zpravidla pocítím zážitek zcela osobní. Také
když hudební pořad uvádí ten, kdo ho připravil, poslouchám ho
osobněji. Například Wanda Dobrovská dokáže vzrušit svou
osobitou, neopakovatelnou dikcí, jež je naléhavá zvláštním
kladením důrazů uvnitř vět: ta slova, podřízená dílům, jež
uvádí, přece nemohou být jiná než její.
Ne nadarmo se říká, že v omezení se pozná mistr. Od počátku
vysílání rádia to platilo pro všechny, kdo se na něm podíleli.
Těžko si dnes dovedeme představit, jak muselo být zejména pro
účinkující herce stresující, když museli redukovat osobnostní
působení na pouhý neviditelný hlas. Ale jak plodným pro
kultivaci mluveného projevu a také pro jeho obohacení se to
ukázalo! Výrazu obličeje, gestikulace, pohybu – toho všeho se
musel rozhlasák vzdát a soustředil se jenom na vlastní hlas.
Narcise rozhlas nemůže uspokojit. Brzy se ukázalo, co z hudby
známe odjakživa – že hlas je snad nejúchvatnější hudební
nástroj. Člověk a jeho hlas mají svou osobní, nenapodobitelnou
barvu. |
