|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
O Gándhím a řízcích z krkovičky
Končí letní semestr, studenti skládají závěrečné zkoušky a
maturity, absolvují přijímací pohovory. I u mne se občas
zastaví pubertě odrůstající vnoučata nebo děti mých přátel a
„tahají ze mne rozumy“. S dotazy na matematiku či fyziku za
mnou nechodí. Chtějí vědět spíš něco o sociologii,
psychologii, o historických souvislostech vzniku Panevropy a
Evropské unie, o otázkách Jaltské konference či o odsunu
německého obyvatelstva.
Těší mne zájem těch mladých, a současně se snažím skrýt svůj
údiv nad tím, co všechno letošní maturanti nevědí. Jak málo je
naučila základní a střední škola, jak málo se dokáží pídit po
souvislostech a samostatně něco hodnotit. Na moji otázku, co
si o zmíněných tématech myslí, většinou odpovídají: Já o tom
nepřemýšlel, proto se tě jdu zeptat. Jak snadno tito mladí,
mnohdy jistě budoucí elita, podlehnou – a třeba již podléhají
– novým demagogům, zatím jen z obchodní a mediální sféry.
Tak jako všichni staří lidé si v mysli srovnávám, jak jsem asi
uvažovala v jejich věku já a co pro mne tehdy bylo důležité:
Bylo zrušení gymnázií a zavedení jednotné školy spravedlivé? A
když ano, tak proč? Gándhího jsem obdivovala, ale bylo mi
líto, že z jeho krásné myšlenky nenásilí vzniklo další
vraždění mezi Indií a Pákistánem. Mám tedy „fandit“ vždy jen
nenásilí? Měli jsme se zastat tehdejšího studenta Bedřicha
Loewensteina, který musel přerušit studium na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy jenom pro upozornění, že do válčící
Koreje dodává zbraně taky Sovětský svaz? Mám věřit tomu, že
z oslavovaného partyzána Josipa Tita se stal přes noc dle
Rudého práva zločinec? Podobné morálně politické otázky si
dnešní osmnáctiletí už nekladou.
Ve věku své nejmladší vnučky jsem stála hodiny a hodiny na
Vítkově, abych se přiblížila ke katafalku s rakví Edvarda
Beneše. S kamarádkou jsem se pohádala, protože jsem jí
vnucovala názor, že znárodnění velkého majetku jejích rodičů
bude přínosem pro lidi v jejich okresním městě. Napadlo by tu
moji Terezku říkat jiné holčičce, že být miliardářem je
nemorální a že je to hřích?
Moji vnuci a vnučky a jejich vrstevníci hlásící se dnes na
vysoké školy se o politiku nezajímají. K některým současnost
promlouvá prostřednictvím Renčínových a Jiránkových kreslených
anekdot, jiní zase sledují Zeleného Raula. Na otázku, koho
budou volit, odpovídají smíchem a radši mi pochválí řízky,
které dělám zásadně z krkovičky.
Zamyslela jsem se nad sebou a svou generací. Bylo před půl
stoletím takzvaně normální, že jsme svět intenzivně vnímali,
nebo jsou normální dnešní mladí lidé, kteří nemají potřebu
vytvářet si na dění kolem sebe vlastní názor? Ano, moje
generace byla přepolitizovaná, zatímco tu dnešní to, co se
děje, nezajímá hlavně proto, že je to zatím neohrožuje. Možná
by jim moje generace měla jejich flegmatičnost závidět. |
