|
|
 V Libni
jako doma
Volnější tempo první poloviny retrokomedie Jana Hřebejka U mě
dobrý, zasazené do počátku devadesátých let, neslibuje nic
zvláštního, i když je plátno „osazeno“ populárními herci a
občas probleskne jiskrný dialog či vděčný nápad: například
nešťastné rybářské pokusy Ládi (Petr Forman) či zasmušilá tvář
eskamotéra na penzi Mrklase (Bolek Polívka), který se tiše
smiřuje s tím, že s ním nikdo nechce hrát karty, nebo
„horlivost“ policistů při vyšetřování krádeže v hospodě. Pěkné
je i vysvětlování otce (Josef Somr), proč chce své hlídací
místo v galerijní expozici gotiky vyměnit za baroko.
Nicméně dlouho to vypadá, že film se zas vydá obvyklou
„hřebejkovskou“ cestou morality – pár kritických postřehů o
českých společenských nemravnostech, tentokrát z časů
„divokého“ kapitalismu; nic moc. Poklidný začátek sezony
kamarádů z malé chatařské osady u vody však náhle dostane
spád. Konečně, skoro za pět minut dvanáct, letí grády do výše.
Zrychlení odstartuje nenápadná minizápletka (opět) se zdánlivě
mravoličným posláním: smolař Kája (Miroslav Vladyka) naletí
skořápkářům a je obrán o pracně vydělané úspory. Místo
„poučení“ událost naštěstí vygeneruje v chytře vymyšlenou
protiakci, která tvoří nosnou páteř filmu. Mozkem projektu je
Polívkův Mrklas, zapojeni jsou všichni, kdo chtějí pomoci
kamarádovi. A jede se z kopce. Hřebejkovi slouží ke cti, že
sofistikované „odvetné opatření“ plyne lehce, hravě, jaksi
samozřejmě, každý z přátel v něm má důležitou roli. Nechybí
napětí: až do poslední chvíle není jasné, zda všechno vyjde,
vždyť poctiví, byť snaživí amatéři tu musí překabátit zkušené
šejdíře. Pečlivě zrežírované náročné akce (v příběhu
„režíruje“ Polívka, na place Hřebejk, oba zdařile) na sebe
důvtipně navazují. Občas se ten či onen aktér ocitne na hraně
a jen taktak udrží balanc, bouda se každou chvíli může
provalit. Třeba když aktéři nevědí, že jeden z partičky
podvodníků nemá bratra, či když falešní policisté omylem
obléknou uniformy příslušníků SNB.
 Zpočátku mírně líný příběh se úspěšně převlékl do svižné
krimikomedie (škoda že až ve druhé půli!), kde jde humor ruku
v ruce s poutavým spádem děje, s duchaplnými nápady i dialogy.
Herci teprve v akci získávají přesvědčivé zázemí, báječně
„rozbalují“ jednotlivé charaktery a nezůstávají jim nic
dlužni. Což platí pro všechny počínaje Bolkem Polívkou až k
Lence Vlasákové, jejíž postava se z partnerky hospodského mění
ve snaživou začínající podnikatelku a z ní v atraktivní
volavku, klíčovou postavu plánu spiklenců. Hřebejk umí
„udělat“ sympaťáky i z nejednoznačných figurek (viz drobný
zlodějíček Vladimíra Javorského). Libeňský ostrov jako místo
děje poskytl skvělou příležitost také kameramanu Janu Malíři
pro malebné záběry.
Janu Hřebejkovi i scénáristovi Petru Jarchovskému se zjevně
vyplatil odklon od závažných vzkazů světu i návrat k inspiraci
povídkami Petra Šabacha, s nimiž byly spojeny už některé
jejich předchozí filmy. Zdá se, že v zábavné retrokomedii
s kriminální zápletkou se cítí uvolnění a „doma“. A proč taky
ne.
Agáta Pilátová, publicistka
|
