|
|
 Jan
Halas,
publicista
Nastává čas nedorozumění?
Před časem jsem se již podobným tématem na tomto místě
zabýval, zdá se však, že problém akceleruje do obludných
rozměrů. Jak jsem se dočetl v novinách, současné děti velice
rychle ztrácejí schopnost vzájemné komunikace. Těžké vady řeči
stouply v nejmladší generaci za posledních deset let o padesát
procent. Stejnou rychlostí přibývají děti, které nejsou
schopny formulovat myšlenku, vytvořit nebo pochopit jakékoli
souvětí. Odborníci vyjmenovávají tyto viníky: zrychlené
životní tempo, počítačové hry, televizi, špatné moderátory
v rozhlase a neutichající hluk a ruch v ulicích a obchodech
(neustálá „hudební“ kulisa). Dodal bych ještě také minimální
vzájemnou komunikaci v rodině.
Neschopnost vyjádření vytváří v duši člověka velké pnutí,
které je nutné nějakým způsobem ventilovat a nejjednodušším
odlehčením je agresivní výbuch. Tady vidím jednu z hlavních
příčin těžko pochopitelných excesů na fotbalových stadionech.
Ještě pan Habásko s panem Načeradcem se na fotbalové tribuně
dorozumívali slovně – i když měli navzájem protichůdné názory
na výkony hráčů a rozhodčích. Pravda je, že došlo i
k fyzickému kontaktu, ten však brzy skončil smírem. Současnou
generaci takzvaných fanoušků však kopaná zajímá jen okrajově a
pomocí citoslovcí a skřeků se ani dorozumívat nemůže.
Bezmocnost, plynoucí z vyjadřovací neschopnosti, vede pak k
potřebě totální destrukce majetku a vzájemným rvačkám. Myslet
si, že tuto problematiku vyřeší policie je hluboce naivní.
Vždyť ti policajti patří přece ke stejné generaci a mají
stejné vnitřní problémy jako ti ubožáci na tribunách.
Chceme-li, aby se zastavil (řečeno volně s Engelsem) podíl
ztráty slova na poopičení člověka, je nutné něco dělat. A
začít u té úplně nejmladší generace.
Rozhlas veřejné služby zde může být vynikajícím pomocníkem. O
tom, že se nesmí v zájmu „poslechovosti“ připodobňovat
komerčním rádiím není snad už třeba ani hovořit. Vysílání pro
děti by však mělo alespoň částečně nahradit „oněmělé“ rodiče.
Pohádky, říkanky, básničky, písničky a vyprávění jsou v tomto
směru nenahraditelné. Je třeba, formou hry, nikoliv úkolů,
vést děti k tomu, aby podobné útvary napodobovaly a z počátku
alespoň „papouškovaly“. Člověk, který v dětství neposlouchá
vše zmíněné a později nečte je předurčen k duševnímu mrzáctví.
Jakékoli zakazování počítačových her nebo sledování komerčních
televizí a rádií zavání inženýrstvím lidských duší, kterého
jsme si užili v minulém režimu dost a dost, a tak víme, že je
ve svém účinku nesmyslné. Je zapotřebí zvolit tu nejobtížnější
cestu – pozitivní příklad. Dítě se snaží napodobovat dospělé.
Když vidí, že tatínek s maminkou čtou, začne ho zajímat, co
v těch knížkách je, že rodiče sedí, ani nedutají. Leccos
v rádiu může poslouchat celá rodina a celá rodina si také může
povídat. Malý človíček musí prostě vědět, že když chce někomu
něco sdělit, je k tomu lepší použít slovo a ne baseballovou
pálku. Od takového přesvědčení je již jen krůček k tomu, aby
dítě zjistilo, že ti Pepkové Vyskočové ze stadionů jsou nejen
politováníhodní, ale především že nejde o žádné hrdiny, ale o
směšné burany. |
