|
|
Každý máme v hlavě svého žraloka
 Oldřich
Kaiser býval dlouho považován za druhořadého baviče, avšak po
zhlédnutí filmu Žralok v hlavě (úterý 17. června, ČT 2, 20.30)
tento předsudek padá. Ztvárnil tu duševně i v zevnějšku
zanedbaného chlápka středních let, jenž obývá ošuntělý,
ztemnělý přízemní byt ve stejně ošuntělém domě. Mnoho se o něm
nedovíme: nedávno mu zřejmě zemřela matka (její zánovní kabát
nabízí kolemjdoucím) a nyní se o něho nemá kdo starat.
Hrdina je totiž „mimoň“, který za jakéhokoli počasí posedává v
okně nebo postává na ulici v tričku a trenýrkách, s nezbytnou
cigaretou v puse, připraven dát se s každým, kdo jej bude
míjet, do řeči. Bezbranný protagonista se naštěstí nesetkává s
nějakým zraňujícím výsměchem, jeho okolí jej přijímá jako
rázovitou, bizarní, ale především neškodnou figurku, která se
dovede radovat stejně bezelstně jako děti.
Role takovéhoto hrdiny byla pro Kaisera velkou výzvou, herec
se musel zkoncentrovat do polohy téměř vylučující
extravagantní komiku, musel omezit nápadné, karikující prvky
jak v ovládání těla, tak v mluvě, skrze vnější směšnost
ztvárňované postavy dospět k hluboké jímavosti. Jeho hrdina se
ocitá v pozici podobné postavení slaboduchého zahradníka z
Kosinského a Ashbyho podobenství Byl jsem při tom, avšak
režisérka Maria Procházková k němu nevztahuje žádné další
významy. Prostě jej nechává pouze existovat – a kamera tuto
bezdějovou existenci jen podrobně, v bezpočtu opakujících se
výseků zaznamenává.
Protože režisérka je původní profesí animátorka, nepřekvapí,
že i do hraného filmu vnáší postupy vycházející z animace.
Často se jedná o mžitkové hrdinovy představy či vize (ale ne
pokaždé): kromě zrychlených – časosběrných – záběrů s
výslednými trhavými pohyby postav je to například pixilace
postav, které se pak sunou po zemi jakoby bez chůze, ale
častější jsou oživení kreseb či maleb do náhlého rozletu.
Animované jsou rovněž reklamy či televizní zprávy, navíc
rozložené do zvukové kakofonie.
Žralok v hlavě vypráví o lidech sice se odlišujících (svým
vnímáním i jednáním), ale zasluhujících stejné úcty jako
kdokoli jiný. Protože neznají okoralost duše. Závěrečný
titulek oznamuje, že každý máme svého žraloka. V hlavě.
Jan Jaroš, filmový publicista |
