|
|
 Věra
Nosková,
spisovatelka
Vzdálený čas, daleké kraje
Kolem silnice se táhne do dálek lesnatá krajina se zrcátky
vodních hladin... Neberu tomu kraji, že je působivej. Ale něco
se změnilo. Ode dneška už budu vždycky vědět o nejistých
vojáčcích brousících se samopalem a vlčákem po lesních cestách
a pasekách, pozorujících dalekohledem svůj úsek ze špačkárny a
zvažujících, jestli jim stojí pár let kriminálu za to, že
nezastřelí člověka, který chce žít jinde – napsala jsem do
románu o holce, která žila před pětatřiceti lety u západních
hranic.
Potřebovala jsem si od psaní toho příběhu odpočinout a tak
jsem se mrkla na maily. Sláva! Píše mi vzdálený synek! Po
měsíci v Thajsku se přemístil do Laosu, pak má v plánu Vietnam
a Kambodžu. Na tuhle cestu si vydělal na britském ostrově
Guernsey. Posílá fotografie exotických krajin, thajských
rybářů, lidí na tržišti, hor kokosových ořechů, buddhistických
mnichů, za nimiž vlají oranžová roucha... Díky tomu mému
rozepsanému románu mi v plné síle dochází kontrast mezi naším
zadrátovaným mládím a svobodným cestováním našich dětí! Mladší
syn se zase vrátil před půl rokem z pracovního pobytu ve
Skotsku, v posledních letech rád pobýval v Neapoli, miluje
Sicílii, ale letošní léto by rád strávil v Norsku, a hlavně
sní o Novém Zélandu. Přeju jim to, ale malinko i závidím.
Vracím se do příběhu, ale cítím, že jsem se zadrhla, laply mě
staré křivdy. V sedmnácti jsem přečetla všechno, co bylo
k mání o francouzském moderní umění a zamilovala jsem se do
obrazů Lautreca a Picassa. Bylo jaksi nutné, navštívit Paříž,
Montmartre, Louvre, spatřit originály, procházet se po ulicích
kde oni chodívali – a bylo to zároveň zhola nemožné. Před
usnutím jsem se snažila představit si – jak asi vypadá Londýn?
Řím? Neapol? A co třeba Rudé moře? Mapy sice tvrdily, že
existuje, ale neznala jsem nikoho, kdo by se tam byl kdy
podívat. „Jak to, že jste nikam nemohli, vždyť to je na
hlavu,“ kroutí hlavou mlaďoši, když na věc přijde řeč. V tu
chvíli začnu zadrhávat, téma se nepodobá pravdě, tak je
tehdejší realita neskutečná.
Vracím se do románu. U drátů právě pohraničníci omylem
zastřelili kamaráda, který tam lezl pro zabitou srnu – těšil
se, jak mu budou kluci blahořečit za zvěřinu... Zvažuji, čím
ponurou situaci vyvážit. Nic mě nenapadá, tak jdu bloumat na
internet. Je před létem, mrknu se tedy na nabídky cestovek.
Samozřejmě se můžou přetrhnout, aby mě dostaly, nabízejí
požitky všeho druhu, až protivný přepych hotelů – ať s tím
jdou do háje. Totiž Paříž, Rudé moře, Nový Zéland, cokoliv z
naší, náhle zmenšené, planety má člověk vidět, poznat,
ochutnat ve chvíli, kdy je mu svět nejvíc k užitku, kdy po
dálkách nejsilněji touží – v mládí. Stihnu si ještě
vykompenzovat všechno, co nám tehdy odepřeli, nedovolili,
zakazovali, za co se trestalo, mučilo, zabíjelo?
Vracím se znovu k rukopisu románu, který by ostatně tehdy
nesměl vyjít. Píši o nepropustných, zabijáckých hranicích a na
stole přitom mám poslední synovo PF: „zapnout se... naladit
se... a VYPADNOUT“. Léto rozvinulo běhouny svých cest, svět se
otevírá jako knížka. |
