|
|
 Rudolf
Matys, básník a rozhlasový redaktor
Pamatujete se ze svého dětství na nějaké momenty, které by
napovídaly, že se vaším osudem stane literatura?
Těžko říct, snad jen to, že jsem se naučil číst už ve čtyřech
letech. A že jsem hned začal číst všechno, co se mi dostalo do
ruky. Ale nevím, jestli právě tohle byla nějaká přednost –
přinejmenším jsem se až tak do páté třídy ve škole hrozně
nudil. Pak jsem asi ve třinácti psal dekadentní milostné
veršíky... To už mě ale zase začalo strhávat kdeco jiného:
historie, hudba, a zejména astronomie – což byl
v předkosmonautické éře zájem dost neběžný a pro mnohé i
podivínský; vydržel mi až do osmnácti, dokonce jsem ten obor
chtěl jít studovat a dodnes ho aspoň amatérsky sleduji.
Jaké bylo mládí pod rudými vlajkami, které vylétly na stožáry
světa?
Naše ročníky přišly jaksi k hotovému, s únorem 1948 jsme
neměli už nic společného. Mám pocit, že jsme byli i trochu
cizí „bakteriální kmen“: málokdo z mé generace prošel oním tak
typickým vývojem „generace Kohoutovy“ od nekritického nadšení
přes „revizionistickou“ skepsi až po úplné „prohlédnutí“.
Většinou jsme to zkrátka tak spontánně „nežrali“. Já byl navíc
proti té záplavě dobových hovadstev dostatečně imunizován
nekomunistickou, výrazně katolickou výchovou, tatínkovou
knihovnou s řadou ideologických prohibit, ale i skautingem.
Pionýrem jsem nikdy nebyl, natož straníkem!
Maturoval jste v roce 1955 na gymnáziu v Náchodě. Jak se
proměnilo od té doby, kdy je navštěvoval Josef Škvorecký?
Kupodivu se tam udrželo několik vynikajících profesorů, na
nichž bylo vidět, že jejich vzdělanostní grunt utvářela ještě
první republika. Nikdy nezapomenu třeba na anglistu Zdeňka
Vojtěchovského, přítele Václava Černého, který tento jazyk
naučil právě i Josefa Škvoreckého. Toho výborně, mne, lenocha,
ovšem nesrovnatelně hůř. Kolektivistické budovatelské nadšení
mi bylo cizí – já ostatně býval vždycky spíš introvert –,
krásné spolužačky mě však okouzlovaly, i když byly ve
svazáckých košilích.
Na počátku šedesátých let jste vystudoval historii, pak
nějakou dobu učil, byl lektorem Pražské informační služby,
zabýval se biblioterapií… Co z toho jste činil rád?
Životně významná byla zkušenost z práce na postu klinického
psychologa s biblioterapeutickou orientací. Po té astronomii,
díky které jsem si uvědomoval malichernost mnoha takzvaných
problémů, mi psychologie poskytla další nový horizont
v chápání věci, jinou vnitřní perspektivu. A prohloubila mou
vnímavost k druhým. Škoda jen, že jsem v tom oboru pracoval
tak krátce.
Bronislav Pražan
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 10. 6. |
