|
|
Sázka na jistotu, nebo risk?
Menzlovo zfilmování Hrabalových Postřižin spatřilo světlo
světa před více než čtvrtstoletím a okouzlilo už několik
generací. Nyní s divadelní podobou tohoto Hrabalova evergreenu
přichází pražské Divadla ABC a člověk si maně položí otázku,
zda je inscenace sázkou na jistotu přitažlivého titulu, který
všichni znají, nebo rizikem, protože bude právě filmem
poměřována. Dramaturg Jiří Janků a režisér Petr Svojtka za
spolupráce s Petrem Mandelem vsadili na nápaditou a přesnou
prokomponovanost děje s hudbou, která dotváří rytmus i
atmosféru inscenace a dramatizuje ji. Už scénář a následně i
herecké výkony mají opepřenější humor, ironii i scénické
nápady. Zvlášť patrné je to ve výborném výkonu Jiřího Hány
jako Francina: jsou v něm přesně namíchány starosvětská
pedanterie a skrupulóznost s láskou k bezprostřední Maryšce,
která v podání Barbory Polákové přijímá obdiv pánů nikoli
s ženskou, ale spíš s dětskou bezelstností. Ve srovnání
s filmem si zcela odlišnou polohu pro moudrost i pošetilost
doktora Gruntoráda našel Lubomír Lipský. U Vladykova Pepina
lze obdivovat bravurní řečové eskapády, ale švejkovská poloha
jeho vojáckého vzpomínaní postupně upadá do jistého
stereotypu. Svébytné divadelní představení je méně idyla –
také jednání správní rady pivovaru prozrazuje, že Francinova
neurotičnost má velmi reálné zřídlo.
 Z
kolektivní herecké souhry vychází v ABC inscenace světoznámého
eposu Tristan a Izolda o tragédii veliké – a hříšné – lásky.
Opět je pod ní jako dramatizátor podepsán Jiří Janků, jako
režisér byl přizván Ondrej Spišák, zakladatel nejznámějšího
slovenského nonkonformního divadla Teatro Tatro. Jeho
inscenace souzní s poetikou malých scén sedmdesátých let jak
přiznáním výchozí epické formy – herci příběh divákům zároveň
vyprávějí i hrají s jistým zlehčením a nadhledem –, tak
využitím velké plachty jako hlavního mnohovýznamového
scénografického prostředku (scénografie Marie Rašková). Hned
napočátku zaujme dramatická a silně působivá hudba Dominika
Renče a Huga Tichého, kterou na barely protagonisté sami – a
skvěle – vybubnovávají. V druhé polovině se však osudová
naléhavost inscenace do značné míry vytrácí, zlehčující
momenty (zbytečně dovedené až po přízemní sexuálně doslovnou
stínohru) dávají velkému obrazivému příběhu příchuť
tuctovosti.
Vítězslava Šrámková, teatroložka
Foto Městská divadla pražská |
