|
|
Úspěšné hledání v sibiřské tajze
Pátá kniha prozaičky Petry Hůlové (1979) Stanice Tajga, kterou
nedávno vydalo nakladatelství Torst, patří k příjemným
překvapením. Po třech pro mne nevýrazných prózách – Přes matný
sklo, Cirkus Les Mémoires a Umělohmotný třípokoj – jsem tento
obrat již ani neočekával. Předchozí příběhy byly zasazeny do
prostředí moderního velkoměsta, a jako kdyby právě tento
kontext nebyl tím pravým, co svědčí autorčinu psaní. Nová
kniha znamená v jistém ohledu návrat k oslavované prvotině
Paměť mé babičce (2002). Minimálně v tom smyslu, že se
odehrává na Dálném východě a na okraji civilizace; tedy toho,
co jako okraj civilizace vnímáme západníma očima.
 Příběh
je vyprávěn několika vypravěči ve dvou časových rovinách.
První rovina, odehrávající se krátce po druhé světové válce, v
roce 1947, sleduje osudy kodaňského podnikatele Hablunda,
který se rozhodne odcestovat do sovětského Ruska. Chce tam
pátrat po tajemném rituálu původních obyvatel Sibiře, o němž
se dočetl z nepříliš hodnověrného ilustrovaného časopisu.
Opatřen dopisy dánských komunistů a několika spolků opouští
svou manželku a odjíždí do neznámé země. Dostává se do
chátrající vesnice Charyň, ale zde o něm zprávy brzy končí.
Druhá rovina příběhu, odehrávající se v současnosti, pak
sleduje pátrání mladého dánského antropologa Erskeho po
osudech zmizelého obchodníka. Prozrazovat více z tohoto
příběhu s lehce detektivní zápletkou by nebylo vůči čtenáři
férové. Důležitější je sám příběh. Skrývá v sobě mnohé
přesahy. Zvláště pak Hůlovou zachycený konflikt mezi dvěma
světy – světem původních obyvatel a světem ruských či
sovětských kolonizátorů Sibiře – je příběhem v mnohém
archetypálním. Autorka nestojí ani na jedné straně.
Nepoetizuje ani původní kulturu, ani kulturu nově příchozích.
Pouze realisticky popisuje. Střet kultur žijících vedle sebe
dlouhá desetiletí není bezproblémový a prostý konfliktů a
vzájemného neporozumění. Obě strany na sebe hledí přes prsty.
K atraktivitě příběhu přispívá i volba pro českého čtenáře
exotického plenéru sibiřské tajgy. V popisech prostředí působí
Hůlová přesvědčivě. Zde se projevila autorčina osobní
zkušenost s Dálným východem (Sibiř navštívila pětkrát).
Korekturu reálií navíc provedl rusista Tomáš Glanc. S
některými tvrzeními by se sice dalo polemizovat, ale jedná se
spíše o marginálie, které celkovému vyznění neubírají na
kráse.
Pro mne je u této knihy důležitý autorčin odklon od obecné
češtiny a příklon k jazyku spisovnému. Rušivost a překotnost
hovorového jazyka zmizely, je patrné i jisté zklidnění textu
samého. Po úspěšné prvotině Hůlová podle mého soudu poněkud
tápala a na následujících prózách to bylo patrné. Přesto
právem vzbuzovaly pozornost recenzentů. Nyní však autorka opět
potvrzuje, že patří k nejzajímavějším postavám současné české
literatury. Dokáže nejenom strhnout příběhem, ale dokáže
zdařile pracovat i s jeho kompozicí.
Pavel Kotrla, literární kritik
Foto Jarka Šnajberková |
