|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Překlad a parodie
O parodii se někdy mylně mluví a píše jako o žánru. Je jím ale
stejně málo jako překlad, který jako žánr snad neoznačí nikdo.
Jakýsi prvek žánrovosti by se dal maximálně shledávat v její
obvyklé tendenci ke komice. V zásadě lze ale o žánru hovořit
pouze tehdy, když je text (například pohádka, detektivka,
komedie) identifikovatelný na základě vnímání samotného díla,
když k tomu nepotřebujeme žádné informace o jeho vzniku či
funkci.
Co mají překlad a parodie společného? Svou metaznakovou
podstatu, vyplývající ze shodného modu geneze. Za obojím
shledáváme určité pozadí (paradigma), jedno nebo více
uměleckých děl, která geneticky (časově) stojí před, takže jak
překlad, tak i parodie jsou svého druhu interpretací děl, ke
kterým se vztahují.
Do červnového Týdeníku Rozhlas jsem napsal recenzi na
Radioservisem vydanou rozhlasovou inscenaci Růže pro Algernon.
V jejím názvu je překladatelský „háček“, protože v originále
se kniha Daniela Keyese jmenuje Flowers for Algernon.
Problémem nejsou ty obecné květiny, nahražené konkrétními
růžemi, ale rod vlastního jména. 11. května jsme mohli strávit
příjemný nedělní večer poslechem reprízy skvělé inscenace
Miloslava Jareše z roku 1980 na stanici Praha. Byla to
klasická komedie Oscara Wilda s dvojznačným názvem The
Importance of Being Earnest, doslova Je důležité být Arnoštem,
ale též Je důležité být seriózní (vážný, opravdový); titul
geniálně (jakkoli samozřejmě nevěrně) a po mém soudu
nepřekonatelně přeložil Jiří Zdeněk Novák – Jak je důležité
míti Filipa (přejali to i Slováci). Přinejmenším z této hry
český posluchač ví, že Algernon je mužské křestní jméno –
jmenuje se tak jeden z hrdinů kusu. Takže Růže pro Algernona?
Problém spočívá v tom, že Algernon je v Keyesově příběhu
laboratorní myš. Zatímco v češtině mají jednotlivé druhy
zvířat rody různé (ta myš, liška, kočka, ale ten pes, slon,
kůň), v angličtině jsou všechna zvířata „to“ (it), pokud
nemají nějaké lidské jméno. Například Mickey Mouse je myšák.
Myš by se musela jmenovat třeba Laura. Chápu ale, že
překladateli Oldřichu Černému se ženský rod myši hodil,
přinejmenším pro pasáž, kdy se hrdina příběhu tragicky vrací
do stavu mentálního retardace, ale zároveň si ještě dokáže
vzpomenout na svou lásku k učitelce ze zvláštní školy, která
se mu prolne s emocionálním vztahem k zesnulé myši (v textu
není sebeméně zpochybněna Karlova heterosexuální orientace).
Podobné „výhodné“ genderové překladové posuny známe i z jiných
případů: například liška je ve francouzštině mužského rodu,
ale českému překladu Malého prince dodává ženský rod další
významový rozměr.
O tom, že je dílo všeobecně známé (v anglofonních zemích je
uváděno i v doporučené školní četbě), jsme se mohli rovněž
nedávno přesvědčit, protože pouze známá díla má smysl
parodovat. Česká televize vysílala 6. května další díl seriálu
Simpsonovi, pojmenovaný zřejmě s úmyslnou chybou Homr. Otec
Homer se zde za úplatu podvoluje různým experimentům. Jeho
inteligence je nízká, v jakémsi testu prohrává dokonce i v
soutěži s laboratorní myší – podobně jako Charlie v Keyeseově
próze. Rentgenovým snímkem mu vědci v mozku objeví pastelku,
kterou si tam jako teenager omylem strčil nosem. Pastelku mu
vyoperují, načež dojde k jeho totální proměně, stoupne mu
inteligence, začne chodit s dcerou do knihovny. Zároveň jej
ale potká totéž, co Charlieho. Ztratí přátele, dřívější
spolupracovníci se od něj distancují. Homer ovšem reaguje
opačně než Charlie. Neraduje se ze své náhle nabyté
inteligence, ale naopak, nechá si pastelku opět vpravit do
hlavy; předtím ale ještě napíše inteligentní dopis Líze, kde
jí vše vysvětlí. Proto je závěr méně deprimující: dojatá
zůstává jenom dcera, zatímco diváci se mohou smát. To, myslím,
žádný jen trochu citlivý posluchač fonoinscenace Růže pro
Algernon nemůže. |
