|
|
Byli naši předci v manželství šťastnější?
Knižní vydání dopisů významných osob bývají čtenářsky velmi
atraktivní. Pro editory to je ovšem pracná záležitost,
vyžadující pečlivost, takt, ale také právnickou obezřetnost.
Soukromé dopisy nejsou určeny ke čtení někomu dalšímu. Ovšem
na druhé straně právě bez tohoto typu pramenů bychom se mnoho
nedozvěděli o každodenním životě a myšlení našich předků. Ani
o jejich manželských radostech a starostech. Zákony a zákonná
nařízení, pro 19. století v první řadě občanský zákoník z roku
1811 a patent o manželství z roku 1856, mluví jasně. Ale jak
se podle právnicky precizních formulací doopravdy žilo?
Útočištěm tu zůstávají právě prameny soukromé povahy – deníky,
paměti, korespondence.
 O
manželství našich předků v mnohém přežívají iluze. Jednou
z nich je snad i ta, jak idylicky žili například manželé
Magdaléna Dobromila a Josef Sudiprav Rettigovi. A přitom
Rettigová jako už zkušená manželka se upřímně svěřila v roce
1836 V. Vášovi:
„Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější
zkušenost a předložení měla, spíš bych se z nejvyšší skály do
nejhlubší propasti než k manželovi vrhla. Tam bych nalezla
okamžitou smrt, kdežto v manželstvě znenáhla, tak jako by jen
denně jedným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá.“
„Co pro mne cítíte, není láska“
Samostatnou kapitolou při zkoumání vztahů mezi mužem a ženou
je milostná korespondence. Má natolik svá specifika, že se jí
dotkneme jen okrajově, s důrazem na ty pasáže, v nichž si už
pisatelé formulovali pravidla svého budoucího společného
života.
Právě z korespondence je známo kategorické vystoupení Karla
Havlíčka Borovského nejdříve vůči snoubence Fanny
Weidenhofferové, později i vůči budoucí manželce Julii:
„Ostatně můžete mi věřiti na slovo, že jakkoli Vás miluju pro
vlastnosti Vašeho srdce a ducha, přece mám tolik chladného
rozumu a pevnosti, že nikdy a za žádnou cenu se nepoddám Vašim
bezdůvodným a jednostranným předsudkům, i kdybych tím způsobil
sobě i Vám ještě mnohem více trpkých hodin.“
František Ladislav Rieger, snad nejvýznamnější politik českého
19. století, vysvětloval 23. prosince 1852 své snoubence Marii
Palacké, která tehdy pobývala se svou matkou v Nizze, co od
své budoucí ženy očekává:
„Co pro mne cítíte – pakli jinak slovům Vašim rozumím – není
láska. Vy jste pomyslila o těch věcech, a objasněna slovy
pátera Schneidra ustanovila jste se na tom, že byste mohla neb
snad i měla věnovati se péči a pěstování blaha někoho, jenž by
toho byl hoden, jehož myšlenky a přesvědčení by s Vašimi
souhlasily... Drahá Marie! Toto není láska! Vy byste tu
slíbila více, než byste snad držeti mohla. Co tuto
předpokládáte, nestačilo by ani Vám, ani muži, jenž by Vás
miloval. (...) A i svědomité konání povinnosti, jež ovšem u
Vás s plnou důvěrou a v každé okolnosti očekávati lze, nebylo
by milujícímu srdce náhradou za nedostatek lásky.“
„Ostýchám se zkoumat tvá tajemství“
V mnohém pronikáme díky vzájemné korespondenci zpřístupňované
zásluhou historika Jiřího Kořalky do domácnosti i vztahu
manželů Terezie a Františka Palackých. Otevírá se nám tak
velmi cenný a vzácně ucelený průhled do způsobu života pražské
měšťanské rodiny.
Nejproslulejší z českých historiků, autor monumentálních Dějin
národu českého v Čechách a v Moravě, se podle dobových
představ „dobře“ oženil (a mnozí z jeho současníků mu to měli
velmi za zlé). Uzavřel totiž sňatek s dcerou zavedeného, a
tedy i zámožného pražského advokáta Měchury, jehož domácnost
byla pochopitelně vedena německy. Právě z manželských dopisů
vystupuje František Palacký nikoli jako „kabinetní“ učenec,
ale jako člověk, který měl během často mnohaměsíční
nepřítomnosti své ženy na starosti letní úpravu domu a bytu,
přípravu topení na zimu, zajištění služebnictva, vyřizování
nejrůznějších záležitostí pro celou rodinu na pražských
úřadech, obstarávání léků a jiných nákupů v Praze včetně
zajištění četby pro manželku a děti.
Ze vzájemné manželské korespondence zřetelně vyplývá nejen to,
jak se Palacký staral o dlouhodobě nemocnou a churavějící
ženu, ale také leccos o mezigeneračním soužití v Měchurově
domě včetně finančních poměrů v tomto manželství. Osobní
peníze Palackého a jeho ženy Terezie byly totiž přísně
oddělené. Když si například Terezie v červenci 1839 přála, aby
jí manžel poslal do Františkových Lázní dodatečné finanční
prostředky, doprovodil Palacký zásilku peněz pozoruhodným
komentářem:
„Namísto 20 zl. konvenční měny, které sis přála, Ti pro
jistotu posílám 40 zlatých, z toho dvě bankovky nejnovějšího
druhu, co z toho nebudeš potřebovat, přivezeš zpátky. Nevzal
jsem tyto peníze ze Tvé zásuvky, protože se ostýchám zkoumat
Tvá tajemství, ale prozatím jsem Ti je zapůjčil ze svého
sekretáře.“
Právě finančními důvody byla často odůvodňována závislost
Terezie Palacké na jejím otci. Pro Palackého bývalo velice
nepříjemné, že se mu nedařilo přimět svou mladou ženu k tomu,
aby se z letního pobytu v Otíně nebo později v Lobkovicích
vracela do Prahy dříve než počátkem října. Hned první rok po
svatbě si postěžoval, že oba musí žít celé týdny vzdáleni od
sebe: „Tvůj manžel má přece nyní ještě svatější práva na Tebe
než otec nebo bratr.“ O několik dnů později se vyjádřil
rozhodněji: „Je přece skutečně nespravedlivé, že jsme tak
dlouho a tak často od sebe oddělováni, mohu to jen stěží
snášet a budu se napříště bránit tomu, abych k něčemu takovému
znovu svolil. (...) Ty jsi velice hodné dítě, ale skoro bych
si přál, aby Tvé city byly samostatnější, aby nebyly pokaždé
závislé na okamžité náladě otcově, myslím si, že bys pak byla
šťastnější.“
 Nakonec
Palacký rezignoval a dokázal tento postoj sám před sebou
opravedlnit, když Terezii napsal (18. 9. 1842): „Musím si dát
líbit, že jsi včera nepřijela a ani před 8. říjnem nepřijedeš.
Jsem už přece zvyklý na to, že se na vrchním domácím
velitelství nebere na moje přání ohled. Pokud to všechno
trpělivě snáším, máš právě v tom vidět nejsilnější důkaz mé
lásky k Tobě. Jen protože vím, že každý můj svobodnější projev
bys musela Ty odpykat, a protože pro mne není nic tak důležité
jako udržet a chránit podle možnosti Tvé zdraví, oddal jsem se
trpělivosti a snáším svůj osud, sice ne bez pocitu, ale přece
bez nářku...“
„Kdo hladí nyní tvé šediny...“
Starostlivě a láskyplně se o svou ženu, s kterou se ženil na
jaře 1845, a celou svou početnou rodinu staral hospodářský
správce Jaroslav Čech, otec známého básníka Svatopluka Čecha.
V dopise z 22. listopadu 1866 se takto rozepsal:
„Drahá Klářinko, ženunko, dušinko přemilá! Používám dnešní
příležitost, abych Ti opět skutkem dokázal, že ustavičně na
Tebe a na dítky naše myslím a nikdy nezapomínám. Po dnešní
příležitosti odesílám jednoho zajíce, jednu husu, čtyři
kuřata, dvě uzené kýty, jednu láhev smetany ovařené, dvě láhve
ovařeného teplého mléka, jednu láhev kvasnic, dvě půlvědra
piva, jeden plný pytel zeleniny a mezi ní v pytlíčkách
papírových také marjánku, rajská jablíčka, pak ten pór, ty tři
lusky papriky, dva kbelíky zelí a devět bochníků chleba. (…)
Dále Vám odesílám mandl spravený, abyste nemuseli od
mandlování platit, jednu postel i s prkýnkami, slamník
nacpaný, madrac, víchy pod slamníky do všech postelí, jednu
bednu s obrazami.“
Poté co se Jaroslav Čech rozepsal, kam jednotlivé obrazy
pověsit a kdy které z potravin spotřebovat (a co mu nechat, až
přijede), zvroucněl: „Tepřiv u vzdálenosti cítím v celé míře,
jak jsi mi drahá a jaké by to bylo pro mne neštěstí, kdybych
Tě ztratil a musel se s Tebou loučiti navždy. Co pak děláš,
dušinko má? Nestejská se ti po mně? Kdo nyní hladí tvé šediny,
kdo líbá ty oči upřímné, ty tvářinky, ta ústka vnadná. Málo
dní a já budu zase hladiti a líbati šediny Tvé, Tvá očka,
tvářinky a ústka a budu tak blaženým, tak šťastným
v společnosti Tvé, v náruči mé upřímné, mé věrné, mé milované
ženy!“
Vzdálenost manželů obecně mohla vzájemnému vztahu prospět,
každopádně dala příležitost těm, kteří to dokázali,
reflektovat niterné záležitosti, intimní sféru života.
Partneři vnímaví, svým způsobem schopní odpoutat se – alespoň
na chvíli – od běžných povinností a starostí uměli zformulovat
své pocity, své názory a svůj vztah k partnerovi. Takovou
příležitost dlouho neměla ovšem většina manželských párů –
žili pořád spolu, pokud výjimečně cestovali, pak zase spolu.
Průhledy do takových manželství jsou pak o to vzácnějším
svědectvím. Kdo by se koneckonců i dnes písemně svěřoval
někomu třetímu, co mu vadí na partnerovi?
Magdaléna Pokorná, historička |
