|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Před čtyřiceti lety
Pozvali mě na konferenci o roce 1968. Vytáhl jsem Literární
listy, které jsem si dal tehdy, když už bylo vše na dlouho
skončeno, svázat, a začetl se do nich. Je zvláštní listovat si
v záznamech událostí, jejichž byl člověk sám nejen svědkem,
ale i účastníkem.
Ale nebudu uvažovat o tom, zda blouznivé úsilí nějak spojit
utopii – tedy socialismus – s demokracií, mělo smysl, jen
připomenu dvě příhody, které se mi vybavily.
Nejprve musím zmínit ovzduší, které panovalo. Tehdy stejně
jako o dvacet let později jsme chtěli obnovit demokracii,
jenže v situaci, kdy se vše dálo pod vedením komunistické
strany, v jejíž tradici rozhodně nebyl boj za demokracii. Při
všem, co jsme dělali a co jsme psali, jsme museli trvale brát
v úvahu, jak to bude působit v ústředních orgánech strany, jak
zareaguje stranický aparát, jak Státní bezpečnost a nejvíc ze
všeho, jak zareagují v Moskvě. Přesto se podařilo dosáhnout
zrušení cenzury, vznikl Klub angažovaných nestraníků i
organizace politických vězňů z období padesátých let, chystala
se obnova sociální demokracie a také vydávání nezávislého
deníku Lidové noviny.
Když se začátkem léta po naší zemi pohybovala vojska Varšavské
smlouvy, která předstírala, že si jen prodlužují plánované
manévry, napsal jsem článek, v němž jsem vyzýval vládu, aby
dala jasně najevo, že pokud nás „spojenci“ napadnou, budeme se
bránit. (Že jsou k tomu připraveni, jsme věděli. Už začátkem
května jsme otiskli v Literárních listech text kolegy
Lederera, který oznamoval, že podle Le Mondu „armádní generál
Jepišov, náčelník hlavní politické správy Sovětské armády
prohlásil, že Armáda SSSR je připravena splnit povinnost,
kdyby přišla žádost skupiny věrných komunistů o pomoc
socialismu v Československu“.)
Šéfredaktor Milan Jungmann si mě zavolal a řekl mi, že můj
článek by mohl sovětské soudruhy ještě více popudit, já
namítl, že popuzeni jsou už stejně, ale pokud by věděli, že
jsme ochotni bojovat, možná přece jen trochu zaváhají.
Kapitulace bez boje se ukázala jako pochybná, už když jsme se
takhle vydali Hitlerovi.
Nakonec jsem souhlasil, že zajdeme na ústřední výbor strany a
poradíme se s nimi.
Na ideologickém oddělení ústředního výboru už byli noví lidé.
(Jeden z nich, Milan Hübl, byl členem poradního týmu historiků
našich Listů.) Přečetli si můj článek. Pak Milan odkudsi
přinesl velkou školní mapu Evropy a ukazoval: Tady je hranice
se Sovětským svazem, pokračuje hranicí s Polskem, pak
s Německou demokratickou (rozuměj komunistickou) republikou.
Přeskočil kousek hranic s Bavorskem a s neutrálním Rakouskem,
dál už bylo Kadárovo Maďarsko. „A ty chceš bojovat?“ zeptal se
mě. „Jsou silnější, pochop, že bychom jim byli leda k smíchu.“
Vyložili mi, že Sověti na podobný text jen čekají, aby
doložili naši zradu, protože bojovat proti sovětské armádě
přece znamenalo zradu.
Článek jsem tedy stáhl.
Asi o týden později se v redakci objevili tři studenti, kteří
si přáli mluvit s někým odpovědným. V redakci jsme zrovna byli
jen Saša Kliment a já. Studenti nám velmi vzrušeně sdělovali,
že mají zaručenou zprávu o chystané provokaci sovětských
agentů, kteří jménem jakési nově ustavené organizace (její
jméno si už nevzpomínám) svolávají na Staroměstské náměstí
manifestaci, na níž budou požadovat naše vystoupení
z Varšavské smlouvy a vyhlášení neutrality. Na manifestaci se
chystají všichni novináři ze Sovětského svazu a jsou zváni i
západní dopisovatelé. Studenti nás prosili, abychom něco
podnikli, protože důsledky takové manifestace si jistě
dovedeme představit.
Studenti odešli a my tedy měli něco podniknout. Jako bychom
měli jakoukoliv možnost zabránit nějaké demonstraci či
manifestaci. Jediný, kdo to mohl udělat, byla policie.
Seděli jsme se Sašou v poloprázdné redakci, čas rychle plynul
a my se museli nějak rozhodnout. Rozhodli jsme se, že půjdeme
rovnou za ministrem vnitra Pavlem.
Byl to zvláštní čas. Dva redaktoři literárního týdeníku se
mohli vydat na ministerstvo vnitra, ve vrátnici se představit
a oznámit, že musí okamžitě mluvit s ministrem. A za několik
minut nás do obrovské pracovny ministra opravdu uvedli.
Vzpomínám si, že mi připadal v té místnosti nepříhodně malý.
Přetlumočili jsme to, co nám sdělili studenti, ministr nás
vyslechl. Netvářil se nijak překvapeně (později jsem si
uvědomil, že o té plánované provokaci bezpochyby věděl) a
řekl: „Chlapci, když začneme zakazovat lidem, aby
demonstrovali, budu se chovat stejně jako ten, co tu seděl
přede mnou.“ Ale slíbil, že vše zváží a probere se svými
náměstky. S tím nás propustil.
Bylo to jedinkrát v životě, kdy jsem se odhodlal učinit něco
jako udání, Saša na tom určitě byl stejně.
Manifestaci tehdy policie skutečně zabránila, ale ti, co
chystali provokaci, si stejně vymysleli jinou a okupovali nás.
Nebránili jsme se. Chovali jsme se, jak se čekalo.
Byli přece silnější. |
