|
|
Láska, sůl a věčnost
Fejetony Petra Koudelky mají u čtenářů Týdeníku Rozhlas velký
ohlas. Kritický pohled na současnou dobu je v nich nabízen s
potutelnou ironií, jejíž měkkou laskavostí každou chvíli
proniká ostrý dráp. Tento osobitý tón se jako základní rys
autorova stylu prosazuje i v jeho nejnovější knize vydané
nakladatelstvím Akropolis – pětisetstránkovém románu Skladiště
soli.
Přestože je to už šestá autorova publikovaná próza (nepočítám
tři sbírky fejetonů), a ač jeho první román Peříčka, peříčka,
vydaný před šestnácti lety týmž nakladatelstvím, podal
působivý obraz schizofrenie intelektuálů, kteří v sedmdesátých
a osmdesátých letech minulého století přežívali v oficiálních
„strukturách“, není Koudelkovo jméno v kontextu soudobé české
literatury zatím často připomínáno. Změní na tom něco jeho
nejnovější román? Předpoklady pro to má. Je však otázka, jak
kritika a čtenáři přijmou silný podíl esejistických prvků,
které obsahuje.
Skladišti soli přitom rozhodně neschází napínavý příběh. Už
název románu nepřímo odkazuje na tajemství budovy, která se
nachází na slovinském pobřeží v Portoroži. Skladiště neslouží
jen svému zjevnému účelu, ale je i dočasným útulkem
nelegálních imigrantů, kteří se z Asie a Afriky valí do
Evropy. Eva, milenka hlavního hrdiny Viktora, se podílí na
jejich převádění. Nebezpečné podnikání se stává dráždivým
kořením love story mladé Slovinky a staršího Čecha, jenž
k Jadranu původně přijel proto, aby si vyjasnil svůj
předchozí milostný vztah a také, aby zde vytvořil projekt
kampaně, která by vyjádřila ideu sjednocené Evropy.
 Linie
základního příběhu je ovšem neustále prolamována příběhy
předchozích Viktorových lásek (ty nás zavádějí do dalších
středoevropských zemí) a hlavně reflexemi. Ve většině z nich
vidí hrdina naši dobu jako smutnou grotesku; mnohé odkazují
k dílům filozofů, matematiků, přírodovědců, básníků i
prozaiků. Často jsou tyto esejistické segmenty uváděny i jako
citace ze zápisků Viktorova mrtvého přítele a někdejšího
milostného soka Kašpara. Oscilace vyprávění i úvah mezi er a
ich formou (ta je navíc vázána na různé osoby) klade nástrahy
na čtenářovu pozornost a rozostřuje obrysy hlavního hrdiny.
Vypravěčská strategie činí z ústředního „já“ textu jev podobně
těkavý, jako jsou elementární částice v kvantové fyzice: to,
jak se jeví, závisí na aktivitě „pozorovatele“, na čtenáři.
Obdobné je to se sledováním autorových proplétajících se
intencí a odkazů. Z četby bude mít víc ten, kdo rozpozná
alespoň některé z nesčetných narážek na Cortazara, Borgese,
Bernharda a mnohé další autory. Například kampaň k propagaci
„evropské ideje“ v lecčems připomíná „paralelní akci“ z románu
Roberta Musila Muž bez vlastností.
Skladiště soli je ve všech svých vrstvách prosyceno již dříve
připomenutou autorovou ironií. Vždyť i Viktorova profese
fundreisera – „sháněče peněz“, scenáristy a kreativce je
v přímém protikladu k jeho bernhardovským výpadům proti
soudobé společnosti. Stejně jako u jiných motivů – třeba u
„rozhovoru s ďáblem“ – i v tomto případě můžeme vidět
návaznost na první autorův román, jehož hrdina byl členem KSČ,
psal scénáře k oslavám nejrůznějších výročí, myslel si však
své, četl samizdat, a dokonce podnikl nepodařený pokus o
emigraci.
Viktor je obdobně rozpolceným hrdinou, ale hrdinou
tragičtějším – už ví, že svá selhání nemůže omlouvat tlakem
totalitního systému. Možná i proto se často vrací k vizi
jakéhosi platónského zásvětí, věčnosti, ve které jsou všechny
záchvěvy naší duše stejně jako naše činy trvale přítomny a
nahlíženy i odpouštěny všechápajícím bohem. Tedy pokud
existuje...
Bronislav Pražan
Foto archiv |
