 Doris
Lessingová, spisovatelka
Věřila jste, že Nobelovu cenu přece jen ještě získáte?
Někdy v sedmdesátých letech mi jeden ze členů Švédské akademie
řekl, že Nobelovu cenu nikdy nedostanu, že mě nemají rádi.
Takže jsem na ni zapomněla. Kdo by po takových slovech čekal,
že ji dostane?
Co pro vás získání ceny znamená?
Víte, s touhle cenou je potíž, vezme vám rok života. Všichni
její nositelé, které znám, mi řekli, že se celý rok věnovali
jen aktivitám spojeným se získáním Nobelovy ceny. Dáváte jeden
rozhovor za druhým a na nic jiného nemáte čas. A psaní? To ten
rok nepřipadá v úvahu.
Zrovna jste vydala novou knihu. O čem je?
Jmenuje se Alfréd a Emily a má dvě části. V první jsem popsala
život rodičů, jako kdyby nikdy nebyla první světová válka, a
dala jsem jim víceméně obyčejný život. V druhé části pak
vyprávím jejich příběh, jak se opravdu stal. Je to dost
protiválečná kniha, přestože jsem ji vůbec nezamýšlela tak
napsat.
Narodila jste se anglickým rodičům během první světové války v
Persii, dnešním Íránu. Větší část mládí jste však prožila v
Africe. Cítíte spojitost se Středním východem?
Abych byla upřímná ani ne. Do Afriky jsme se přestěhovali
z Karmanšáhu v Íránu, když mi bylo pět let, moc si z té doby
nepamatuji. Jsou to jen záblesky vzpomínek, jaké mívají děti.
Vybavím si trhy, nebo jak jsem s otcem jezdila na koni.
Drobnosti.
Jižní Rhodesie, dnešní Zimbabwe, vás ale ovlivnila velice
silně. Vracíte se tam i v několika svých knihách…
Ovlivnila mě Afrika jako taková. Žila jsem tam od pěti do
třiceti let, to je dlouhá doba a velká část života.
Nakonec jste ale Afriku opustila a vydala se do Anglie. Bylo
to jednoduché?
Chtěla jsem odjet do Anglie mnohem dřív. Kdybych měla peníze,
odjela bych už v osmnácti. Jenže přišla válka a bylo po
plánech. Po válce nebylo cestování vůbec snadné. Letadlem
cestovali jen důležití a vysoce postavení lidé, ostatní museli
lodí. Když jsem odjela, psal se rok 1949 a cesta lodí byla
dost strašná zkušenost.
Jak dlouho to trvalo?
Z Kapského města do Anglie mi to trvalo měsíc. Popsala jsem to
ve své knize The Grandmothers (Babičky).
Byla jste někdy předtím v Anglii?
Ano, když mi bylo pět let, tak jsme tady s rodiči půl roku
žili. Na to, aby si člověk něco z toho zapamatoval, je to
příliš krátký čas.
Takže jste jela do téměř neznámé země. Jaká byla vaše
očekávání?
Nezapomeňte, že jsem vyrůstala na anglické literatuře. Všechno
jsem znala z knih, nebylo nic, co by mě mohlo překvapit. Byla
jsem výborně připravena.
Jaké byly začátky?
Přijela jsem se synem, musela jsem nejdříve najít nějaké
bydlení, to mi trvalo asi rok. Nikdo si nechtěl vzít do
podnájmu ženu s malým dítětem. První byt jsem našla v Notting
Hill, kousek od dnes vyhlášeného trhu na Portobello road. Teď
je to živá a žádaná oblast, ale v té době byla velmi zničená
bombardováním. Všechny dnešní vyhlášené čtvrti byly tenkrát
velmi zničené. Dnes se to tam změnilo k nepoznání.
Tereza Pavlíčková, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. 7.
Foto ISIFA/EPA |
