Číslo 29 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelkou.
Doris Lessingovou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 



Jaromír Štětina, novinář, spisovatel a senátor

O zákonodárcích a sběračkách cínu

Ze svahu nad rozpadlými baráky se sypaly lidské kosti. Většina někdejších lágrových hrobů se otevřela v sesuté věčně zmrzlé půdě, zbytek rozhrabali medvědi. Hřbitov kdysi sloužil ženskému táboru Butygyčag, přezdívanému Horní tábor. Vězeňkyně tu sbíraly a těžily ze štěrků kassiterit, cínovou rudu. Jejich tábor byl od Dolního Butygyčagu, kde muži těžili uran, oddělen průsmykem. Butygyčagský uran sloužil po válce k výrobě prvních sovětských atomových bomb.

V létě roku 1989 se malému česko-německému filmovému štábu podařilo magadanskou oblast včetně Butygyčagu navštívit. Byl to tehdy malý zázrak. Během celých osmdesátých let jsme se pokoušeli proniknout do koncentračních táborů gulagu. Teprve za podpory organizace bývalých politických vězňů Memorial a ruských disidentů (nemohu nezmínit nezapomenutelnou Larisu Bogorazovou) se nám podařilo získat vůbec první svědectví o magadanských lágrech a poloilegálně o nich natočit dokument. Film pak byl promítán ve Spolkové republice Německo, neb u nás vůle mluvit otevřeně o lágrech teprve nastupovala.

Butygyčag znamená Údolí smrti. Mezi ženami dobývajícími cín byly především vězenkyně z Běloruska a Litvy. Vzpomněl jsem si na ně v druhé polovině června, kdy litevský parlament přijal zákon zakazující používat nacistické a sovětské symboly, včetně hakenkrajců a kladiv se srpem. Sejm ve Vilniusu tak učinil skoro přesně tři měsíce po té, kdy český senát návrh podobného znění, předložený skupinou senátorů, zamítl. A tak (jako jeden z předkladatelů českého zákona) přemítám, proč nejde v Čechách to, co se Litevcům jeví jako přirozené.

Ve Vilniusu nedávno otevřeli muzeum KGB. Jeho částí je obsáhlá expozice pojednávající o litevských lesních bratřích (litevsky miško broliai). Bylo jich více než padesát tisíc. Od konce války až do začátku padesátých let bojovali jako partyzáni proti kolektivizaci a sovětizaci. Vedli s NKVD nerovný boj. Byli stříleni, věšeni, posíláni do Butygyčagů... Je vábivé vyslovit domněnku, proč litevský parlament přijal zákon zakazující totalitní symboly a proč tak neučinil parlament český: Litevci měli padesát tisíc Mašínů, Češi jenom dva. Je vábivé odbýt českou netečnost poukazem na to, že komunismus zahubil v Česku několik stovek lidí zatímco v Litvě jich byly desítky tisíc. Zločiny komunismu a miliony mrtvých nelze poměřovat prizmatem naší české mezihorské kotliny. Mrtví v Butygyčagu jsou imperativem planetárním, jejich oběť není o nic menší jen proto, že nemluvily česky.

Nedlouho před smrtí mi spisovatel Jan Beneš věnoval svoji knihu Zločin genocidy. Nese podtitul Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR. Beneš v jejím závěru píše: „Vzpomeňte si na Litvu, myslete na Litvu a nezapomeňte na Litvu. Na její příklad, na její boj, na její budoucnost. Svoboda je totiž nedělitelná.“ A mně nezbývá než potichu dodat: komunistickým impériem zavražděné sběračky cínu z Butygyčagu by si zasloužily, aby na ně myslel nejen litevský sejm, ale i český parlament.


  Jak to vidí Jaromír Štětina                              Láska, sůl a věčnost                                Přejděte na digitální signál