|
|
 Jaromír
Štětina,
novinář, spisovatel a senátor
O zákonodárcích a sběračkách cínu
Ze svahu nad rozpadlými baráky se sypaly lidské kosti. Většina
někdejších lágrových hrobů se otevřela v sesuté věčně zmrzlé
půdě, zbytek rozhrabali medvědi. Hřbitov kdysi sloužil
ženskému táboru Butygyčag, přezdívanému Horní tábor. Vězeňkyně
tu sbíraly a těžily ze štěrků kassiterit, cínovou rudu. Jejich
tábor byl od Dolního Butygyčagu, kde muži těžili uran, oddělen
průsmykem. Butygyčagský uran sloužil po válce k výrobě prvních
sovětských atomových bomb.
V létě roku 1989 se malému česko-německému filmovému štábu
podařilo magadanskou oblast včetně Butygyčagu navštívit. Byl
to tehdy malý zázrak. Během celých osmdesátých let jsme se
pokoušeli proniknout do koncentračních táborů gulagu. Teprve
za podpory organizace bývalých politických vězňů Memorial a
ruských disidentů (nemohu nezmínit nezapomenutelnou Larisu
Bogorazovou) se nám podařilo získat vůbec první svědectví o
magadanských lágrech a poloilegálně o nich natočit dokument.
Film pak byl promítán ve Spolkové republice Německo, neb u nás
vůle mluvit otevřeně o lágrech teprve nastupovala.
Butygyčag znamená Údolí smrti. Mezi ženami dobývajícími cín
byly především vězenkyně z Běloruska a Litvy. Vzpomněl jsem si
na ně v druhé polovině června, kdy litevský parlament přijal
zákon zakazující používat nacistické a sovětské symboly,
včetně hakenkrajců a kladiv se srpem. Sejm ve Vilniusu tak
učinil skoro přesně tři měsíce po té, kdy český senát návrh
podobného znění, předložený skupinou senátorů, zamítl. A tak
(jako jeden z předkladatelů českého zákona) přemítám, proč
nejde v Čechách to, co se Litevcům jeví jako přirozené.
Ve Vilniusu nedávno otevřeli muzeum KGB. Jeho částí je obsáhlá
expozice pojednávající o litevských lesních bratřích (litevsky
miško broliai). Bylo jich více než padesát tisíc. Od konce
války až do začátku padesátých let bojovali jako partyzáni
proti kolektivizaci a sovětizaci. Vedli s NKVD nerovný boj.
Byli stříleni, věšeni, posíláni do Butygyčagů... Je vábivé
vyslovit domněnku, proč litevský parlament přijal zákon
zakazující totalitní symboly a proč tak neučinil parlament
český: Litevci měli padesát tisíc Mašínů, Češi jenom dva. Je
vábivé odbýt českou netečnost poukazem na to, že komunismus
zahubil v Česku několik stovek lidí zatímco v Litvě jich byly
desítky tisíc. Zločiny komunismu a miliony mrtvých nelze
poměřovat prizmatem naší české mezihorské kotliny. Mrtví
v Butygyčagu jsou imperativem planetárním, jejich oběť není o
nic menší jen proto, že nemluvily česky.
Nedlouho před smrtí mi spisovatel Jan Beneš věnoval svoji
knihu Zločin genocidy. Nese podtitul Litva v drtivém objetí
velkého bratra SSSR. Beneš v jejím závěru píše: „Vzpomeňte si
na Litvu, myslete na Litvu a nezapomeňte na Litvu. Na její
příklad, na její boj, na její budoucnost. Svoboda je totiž
nedělitelná.“ A mně nezbývá než potichu dodat: komunistickým
impériem zavražděné sběračky cínu z Butygyčagu by si
zasloužily, aby na ně myslel nejen litevský sejm, ale i český
parlament. |
