|
|
 Jan
Halas,
publicista
Umění mluvit, umění naslouchat
Už jsem s tím asi trochu otravný, obkružuji pořád stejné téma.
Dle mého soudu však jde o něco tak důležitého, že vůbec není
na škodu nahlížet to z nejrůznějších úhlů.
Děti se od první třídy učí číst, psát a počítat. To je
v pořádku. Jaksi předem se však předpokládá, že děti už umějí
mluvit a naslouchat. To je však velký omyl. Obě tyto
disciplíny jsou stále více zanedbávané, vizuální způsob
dorozumívání výrazně vítězí nad auditivním, zjednodušeně
řečeno televize válcuje rozhlas a tedy i přirozenou lidskou
vzájemnou komunikaci. Lidstvo zcela viditelně retarduje na
úroveň diluviálního způsobu dorozumívání. Domnívám se tedy, že
v zájmu přežití je zcela nezbytné něco s tím dělat. O tom, že
naše civilizace jednou skončí, samozřejmě (s výjimkou našeho
pana prezidenta) nikdo nepochybuje. Svou planetu úspěšně
devastujeme fyzicky i duchovně. Proč ale tak spěcháme? Proč se
bráníme tomu, abychom se pokusili sešup do pekel alespoň
trochu přibrzdit? Určitě by tomu zpomalení pádu pomohlo, kdyby
se děti alespoň ve škole (když to doma není možné) učily
mluvit a naslouchat.
S uměním zvládat tyto dvě disciplíny nepřichází člověk na svět
jako s uměním dýchat nebo sacím reflexem. Mluvit a naslouchat
se musí naučit od základů. Přitom na slovo „základy“ je nutné
klást neobyčejný důraz. Konec konců tak je to se vším, uvedu
jako příklad malířství. Výtvarník, který chce přinést něco
nového, se ze všeho nejdříve musí naučit pořádně kreslit.
Připomínám, jak dokonalými kreslíři byli například Štyrský a
Toyen. Bylo neodpustitelnou chybou Milana Knížáka, když zrušil
dávnou praxi, že na AVU se v prvním ročníku studovalo pouze
kreslení. Na druhé straně s vděkem vzpomínám na Miroslava
Doležala, který nás na novinářské fakultě učil mluvit na
mikrofon. Již tehdy, na začátku šedesátých let, byl tento
umělec oprávněně považován za představitele konzervativního,
klasického herectví. Ale to bylo právě to správné. Naučil nás
řemeslu. Jak se potom každý z nás vyvíjel, záleželo již pouze
na individuálním talentu, základy však byly položeny.
Podobnou výuku však nepotřebují jen rozhlasoví profesionálové,
ale doslova každý. Rozhlas by v této práci mohl být
nenahraditelným pomocníkem, především v tom, jak naučit lidi
naslouchat. Všichni čerti mne berou, když slyším „odborníky“,
kteří tvrdí, že člověk vydrží poslouchat slovní projev
maximálně pět minut, pak je nutné pustit nějakou připitomělou
písničku, aby si odpočinul. Jestli tohle je pravda, tak je
značně alarmující a musí se s tím okamžitě něco začít dělat.
Například učit prvňáčky mluvit a naslouchat. Je tu ovšem jeden
těžko řešitelný problém: Zvládají tyto disciplíny naši učitelé
a učitelky? Určitě by to zvládli, kdyby více poslouchali
rozhlas a hlavně věděli který. Věřím však v jejich
inteligenci, že rozeznají blábolivé výrony od opravdového
vysílání. |
