|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Lacinější benzin?
Pamatuji si, jak jsem prvně, bylo to někdy v počátcích
normalizace, dostal k přečtení Zprávu Římského klubu. Její
základní myšlenka byla poměrně jednoduchá. Naše technická a
plýtvavá civilizace stojí na vysoké spotřebě energie i různých
více či méně vzácných surovin. Přitom si neuvědomuje, že
většina potřebných zdrojů je neobnovitelná. Později ještě
autoři dodali, že naše civilizace ničí i obnovitelné zdroje:
zemědělskou půdu či deštné pralesy, otravuje vodu a mění
klima.
Připadalo mi, že tato základní tvrzení jsou triviální a
nezpochybnitelná. Ropa se musí jednou vyčerpat, uhlí vykopat a
různé kovy se dříve či později vytěží.
Autoři zprávy se ovšem dopustili jedné chyby: pokusili se
přesně předpovědět, kdy která surovina dojde. Vycházeli přitom
ze známých zdrojů i ze současné spotřeby. Jejich předpovědi se
ukázaly nepřesné, zásoby rtuti či ropa se nevyčerpaly v
předpokládaných termínech a autoři sklidili od svých odpůrců
posměch a byli označeni za konzervativní škarohlídy, kteří
neberou v úvahu technický rozvoj. Ukázalo se, že v důsledku
objevu nových nalezišť některé z komodit, které měly už na
trhu tragicky chybět, dokonce zlevnily. Lidstvo, tvrdili
odpůrci skeptických postojů, si ve svízelných situacích
vždycky poradilo a našlo nová technologická řešení. Jenže
v zásadě se na logické úvaze autorů Římského klubu málo
změnilo. V rozměru, jehož se úvaha týkala, nehrály roky
význam, varování se týkalo budoucnosti obecně. Domnívám se, že
ty poměrně detailní předpovědi kolapsů měly za cíl především
upozornit na naléhavost změny našich přepjatých nároků, našeho
životního stylu a směřování naší civilizace.
I když se snad naleznou nové zdroje, i když se jistě objeví
nové technologie, snad se jednou podaří i řízená jaderná fúze
(zatím se navzdory všemu úsilí v jejím praktickém využití
nepokročilo, stejně jako se nepodařilo hospodárně uvolňovat
z vody vodík jako budoucí palivo), náš život bude čím dál tím
náročnější jak na spotřebu energie, tak na spotřebu vzácných
surovin.
Prozatím je jednou z nejvzácnějších surovin ropa. Zatím je
nenahraditelná pro výrobu umělých hmot a mnoha dalších
produktů. Mezi produkty, při jejichž výrobě se vzácné suroviny
spotřebuje – lépe řečeno proplýtvá - nejvíc, vedou benzin a
nafta. Ropné zdroje jsou nejen vyčerpatelné a neobnovitelné,
ale spotřeba ropy stále narůstá s tím, jak se donedávna
rozvojové a průmyslově zaostalé země jako třeba Indie anebo
Čína mění v průmyslové velmoci.
V důsledku tohoto vývoje cena ropy stoupá a zjevně – při
možných sezonních výkyvech – bude stoupat i nadále.
A najednou slyšíme i od lidí, kteří ještě nedávno hájili trh a
jeho zdravou regulační schopnost, jak žádají, aby stát zasáhl,
snížil daň a umožnil tak, aby se cena pohonných hmot snížila.
Vždy v dobách dopravní špičky s mírným údivem (z
jedoucí tramvaje) pozoruji ty dlouhé kolony aut, které míjím.
Ve většině vozů sedí jeden člověk. Vězí v zácpě a
pravděpodobně se zlobí na všechny ostatní, kteří mu blokují
pohodlnou cestu, a žádá si stavbu nových dálnic, objezdů,
nadjezdů, tunelů a parkovacích prostor nad zemí i pod zemí.
Sleduji také, jak se převážejí tuny materiálu často z jednoho
konce světa, Evropy nebo naší republiky na konec druhý. Vozíme
boty z Portugalska a z Itálie, mrkev z Belgie, jablka z Itálie
(anebo z Nového Zélandu), kukuřici z Ameriky, jogurty z
Německa, můžeme si v Praze koupit anglické máslo, jihoafrické
či australské víno a japonská auta, nábytek z Holandska,
sklenice z Turecka, hračky, kola, džíny a počítače z Číny. Je
to nesmyslná spirála, která vychází z požadavku naprosté
svobody pro pohyb stále většího množství (zdánlivě) rozličného
zboží a která povede k naší naprosté závislosti na rozbujelé
dopravě, a tím opět k větší závislosti na pohonných hmotách.
Naši zelení mají v programu jistě rozumný návrh přepravovat
zboží po železnici anebo aspoň touhle cestou přepravovat
kamiony. Nic z toho se zatím neuskutečnilo, nepochybně i pro
odpor autodopravců, pro něž je zatím navzdory dálničnímu mýtu
výhodnější jezdit po silnicích. Teď, když stoupá cena nafty,
volají po jejím zlevnění a hrozí, že se zdraží cena (často
zbytečně) přepravovaného zboží.
Stoupající cena nafty i benzinu je varovná, a i když vás
tímhle názorem možná popudím, je v podstatě zdravá. Rozumná
úvaha by nás měla vést k tomu, že pokud cena nafty či benzinu
stoupne o deset procent, pokusíme se jí o deset procent méně
spotřebovávat. Až bude stát litr benzinu padesát či sto korun,
třeba se pokusíme hledat si práci v blízkosti svého bydliště
anebo budeme do práce jezdit na kole, případně tramvají nebo
autobusem a stejně tak se dopravíme na chalupy či na
dovolenou. A mrkev i jablka začneme zase pěstovat a boty si
šít tak, jako jsme to dělali po staletí, totiž u nás doma. |
