 Libor Nováček, klavírista
Vzpomenete si na nějaký výrazný hudební zážitek z dětství?
Jeden z mých hlavních hudebních impulzů přišel asi ve čtyřech
letech. Byla to návštěva koncertu slavného ruského pianisty
Lazara Bermana v Rudolfinu. Jeho hudba mě zaujala asi i proto,
že jsme s maminkou dostali poslední lístky na zvlášť přidané
židle přímo na pódiu, takže jsem viděl – jak se říká – „do
kuchyně“.
V dětství jste patřil k velmi výrazným talentům, považovali
vás za „zázračné dítě“. Jak jste to vnímal?
Já se za zázračné dítě moc nepovažoval, hudba byla součástí
mého života a díky dobrému vedení rodičů a strýce, a také
pravidelnému cvičení, na které maminka dohlížela, mi prostě
klavír docela šel. Snad méně obvyklé bylo, že jsem byl zřejmě
obdařen vrozenou dispozicí cítit a chápat hudbu. A vždycky mě
fascinovalo, když jsem mohl na klavíru objevovat či vytvářet
různé druhy zvuků. Ale celá moje hudební dráha vlastně začala
dost nevinně.
Ano, slyšela jsem, že vás minula mateřská škola...
Rodiče mě nedali do školky, protože maminka nechodila do práce
a byla se mnou doma. Přesto ale chtěla, abych se stýkal
s dětmi svého věku. Ve stejnou dobu začal můj strýc učit
klavír ve vedlejší vesnici, a rodiče mě tam přihlásili – spíš
kvůli tomu kontaktu s dětmi, než že by mi chtěli dát nějaké
hudební vzdělání. I když mi byly jen čtyři roky, po několika
měsících jsem údajně vykazoval docela velké pokroky a určitý
přirozený cit pro hudbu. A protože mě klavír docela bavil,
strýc se mi začal věnovat s větší intenzitou.
Nebylo pro malého kluka obtížné dodržovat náročný vzdělávací
režim?
Nepamatuji se, že by ten – jak říkáte – vzdělávací režim byl
nějak krutý. Naučil jsem se prostě každý den v určitou hodinu
chodit ke klavíru a cvičit. Byla to pro mě běžná součást
života, jako třeba čištění zubů. Ve zbylém čase jsem hodně
lítal po vesnici, jezdil na kole a tak. Takže můj život se
vlastně od života mých vrstevníků ani moc nelišil, nebo jsem
to alespoň tak necítil.
Na které pedagogy vzpomínáte nejraději?
Tak za prvé určitě na strýce profesora Miloslava Mikulu,
bratra mé maminky, u kterého jsem s hudbou začal a který mě
provázel až do konce studia na teplické konzervatoři v roce
1998. Následovalo pár mistrovských kurzů s Lazarem Bermanem
v Piešťanech a brzy na to, na Guildhall School of Music &
Drama, jsem potkal Joan Havillovou. Ta mne učila celých sedm
let. Díky anglické škole jsem měl možnost účastnit se kurzů s
dalšími hudebními osobnostmi – zmínil bych alespoň jména, jako
Murray Perahia, Dominique Merlet, Stephen Hough.
Proč jste se rozhodl pro další vzdělávání i trvalý pobyt
v zahraničí. A proč jste si vybral právě Anglii?
Během studia na konzervatoři jsem měl možnost cestovat do
zahraničí a začal jsem objevovat nové hudební impulsy. Zdálo
se mi, že další studium v Čechách pro mě nebude dost
inspirující a cítil jsem potřebu poznat nové věci a získat
nové zkušenosti. A kromě toho jsem se bál určitého uměleckého
zakrnění v malém státě, kde hudba už dlouho není jeho hlavní
výsadou a kde umělecké prostředí a kvalita škol není zcela na
světové úrovni. A proč jsem jel zrovna do Londýna? Přestože
nejsem soutěživý typ, považoval jsem za nutné vyzkoušet si na
vlastní kůži mezinárodní konkurenci. A Londýn, známý svými
vyhlášenými hudebními institucemi, tuto moji potřebu
zajišťoval.
Agáta Pilátová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. července.
Foto John Oakley |
