|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog
Po stopách kocoura Mikeše…
Při svém posledním výletě do Posázaví, v němž se autentický
půvab krajiny snoubí s přetrvávajícím kouzlem Ladovy pohádkové
imaginace, jsem si zkazil náladu. Tedy zkazili mi ji mimoděk
ti, o nichž bude řeč; jistě si nebyli ničeho vědomi, jak už to
u nevědomých bývá. Tam, kde se svého času přemisťoval, tak
jako já po dvou, mluvící kocour Mikeš, jezdí dnes zhurta
zvláštní vozítka, jejichž posláním nejenže není kamsi něco či
někoho dopravit, ale vlastně ani vůbec někam dojet. Jezdí si
jen tak semo tamo, zdánlivě pro svou vlastní radost, jakoby
jejich posláním bylo prostě hlava nehlava drandit.
„Ekologická monstra“ dle sociologa Černouška či „šťastná auta“
v pojetí filozofujícího geologa Cílka na sebe v současné etapě
vzala podobu apokalypticky hlučných hraček pro suverénní
chlapečky, hrající si v tělech dospělých mužů na účastníky
exotických rallye. Symbolické meze krajinných zátiší nám tak
dnes rozorávají nejen obyčejná auta, ale i terénní džípy,
motorky, buginy a vposledku i motorové hitůvky v podobě
čtyřkolek. Taková zdánlivě dětská hra na dobrodružství má svou
dohru v nejspíše nevědomém, potažmo nablblém vytěsňování
původních, přirozených obyvatel lesa, tedy včetně oněch
ladovských vodníků, hejkalů či rusalek.
Síla, dosti mocná na to, aby je z lesa vykázala, už dávno nemá
podobu hajného, odpovědného za hájení lesa, jež jej svého času
spojovalo s ochranáři přírody. Když jsem se druhdy v přírodní
rezervaci jaksi vlastní tělesností vložil do cesty partě
motorkářů, bylo mi v následné slovní půtce řečeno, že stěžovat
si můžu po libosti, neboť jedním z nich je právě hajný.
Ostatně o jiném hajném jsem se zase dozvěděl, že jeho potomci
holdují terénním jízdám na motokrosových mašinách právě v jemu
svěřeném lese, a on sám má za to, že zvěři to nevadí, neb má
nohy a může utéct. Zvěř v mysliveckém slova smyslu, tedy lovní
čtvernožci, je snad opravdu schopna utéci se do vstřícnějšího
polesí, aby zde přežila onu přemíru nepříznivých vlivů. Je
také pravdou, že se některá zvířata a rostliny, a možná tedy i
ony zvláštní bytosti pohádkové provenience, přizpůsobují
změněným podmínkám snáze, než leckteří z nás čekali. Vyskytují
se kupodivu i v prostředí, kde už to podle člověčí mínky není
k žití.
Naši vývojově starší „menší bratři“ zřejmě už zákonitosti
biodiverzity pojali po svém, jakoby tušili, že nadchází čas
převzatého převozníkova vesla či pilky, kterou bude zase
chvilku tahat někdo jiný. Nezlobím se na ně proto, zvláště
beru-li do úvahy destruktivní úsilí mnohých svých
nepoučitelných spoluobčanů. Doufám jen, že se krom rostlin,
hub a zvířat vrátí do svých původních ekologických nik i ono
obyvatelstvo mýtických krajin, celá ta ladovská menažerie.
Podrandí-li kolem mne lesem za Hrusicemi kocour Mikeš na
řvoucí motorové čtyřkolce, rád mu uskočím z cesty a nebudu na
něj, nadto marně, žalovat na lesní správě. Naopak, pocítím
jisté zadostiučinění, že v celé té současné postmoderně
relativizované době nezůstáváme jediným druhem, který má
copyright na veškeré pitominy, které je možno vůči krajině a
přírodě provádět. Mňau. |
