|
|
 Zlu se
nemá ustupovat
V padesátých letech začali filmaři využívat westernového
půdorysu pro rozehrání dalších motivů, zesílil zájem hlavně o
psychologický portrét lidí ve zlomové životní situaci. K
nejslavnějším dílům tohoto zaměření patří V pravé poledne
(sobota 16. srpna, ČT 1, 21.55).
 Už
vážená osobnost režiséra Freda Zinnemanna prozrazovala, že
film se bude vymykat běžným schématům. Však také se okamžitě
vyrojily výklady, že příběh šerifa, kterého v nadcházejícím
střetu s pomstychtivými desperáty ponechají zbabělí
spoluobčané na holičkách, odráží drticí bezmocnost ve
vrcholícím období mccarthysmu, zběsilém podezírání kdekoho z
„neamerické činnosti“.
I když je možné diskutovat o tom, zda autoři uvažovali právě o
takovémto připodobnění, načrtnuli působivý, k podobenství se
vzpínající obraz člověka, jenž bolestně zvažuje, zda by raději
neměl volit útěk než nejistou konfrontaci s přesilou. Šerif
Will Kane (ve strhujícím, výrazově tlumeném ztvárnění Garyho
Coopera), byť již téměř na odchodu z městečka, nakonec dospívá
k rozhodnutí, že zlu je nutné čelit.
Zinnemann natočil dramaticky sevřený příběh, dodržující
aristotelovské pravidlo jednoty místa, děje i času: odehrává
se skutečně v rozpětí pouhé půldruhé hodiny, jejíž plynutí
akcentují i průběžné záběry na ciferník. Sluncem zalitá
scenerie zpola vylidněného městečka, střídmé dialogy, mistrná
modelace poznenáhlu narůstajícího napětí v pozvolně plynoucím
vyprávění, šerifovo zdánlivě donkichotské počínání, které mu
marně vymlouvají i jeho nejbližší, působivá hudba Dimitri
Tiomkina (včetně legendární melodie Buď pořád se mnou) – to
vše připravilo mimořádný zážitek, který ani po více než
půlstoletí nevyprchal.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Paramount |
