|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Homo sapiens?
Napadlo mě to v tramvaji. Všiml jsem si už dávno, že zvláště
dívky ve věku od deseti do čtyřiceti let většinu jízdy
protelefonují. (Mladí muži o trochu méně, z čehož se dá
soudit, že dívky často volají zase jen dívky.) Občas se do
jejich hovorů zaposlouchám. (To nedělám ze zvědavosti ani
z touhy nahlížet někomu do soukromí, v podstatě mi nic jiného
než poslouchat nezbývá, protože do mobilu lidé obvykle
nemluví, ale řvou.) O čem se baví? Většinou oznamují, kde
jsou, kdy kde budou, co právě dělaly, s kým mluvily, co měly
k obědu, co viděly včera v butiku anebo v televizi, co jim kdo
říkal. (Muži přidávají něco o sportu anebo domlouvají obchodní
záležitosti.) Málokdy, aspoň to nezúčastněnému posluchači tak
připadá, říká někdo z nich něco podstatného, něco, co by
nějakou chvíli nepočkalo, co by nemohli oznámit volanému či
volané ve chvíli, kdy ho (ji) uvidí.
Tuhle jsem seděl na lavičce a čekal na autobus. Vedle mě
celých patnáct minut prokřičela do mobilu jakási slečna. Když
jsme nasedli do autobusu, pokračovala, a když vystupovala,
stále ještě mluvila. Protože volání mobilním telefonem
navzdory všem výhodám, volným minutám a slevám, které nabízejí
mobilní operátoři, je spíše drahé, člověk se ptá, proč vlastně
ti lidé tolik volají? Není za tím něco příznačně posedlého?
Ještě nedávno, i když je to těžko představitelné, lidé neměli
mobilní telefony, a pokud jeli dostavníkem, tramvají či vlakem
sami, buď si četli, koukali se z okna (za nimi se vždycky něco
dálo), anebo dokonce přemýšleli.
Člověk jako jediný živý tvor si vytvořil řeč, kterou si může
sdělovat všechno, co mu tane na mysli (i kdyby to byla
sebevětší pitomost), a šířit tak povědomí o vlastním žití či
bytí. V poslední době si navíc vymyslel spoustu prostředků,
které mu poskytují nádhernou možnost šířit svůj hlas na dálku
přes devatero řek a devatero hor, dokonce i přes devatero
moří. Tedy přesněji: pokud možno bez ustání šířit svůj hlas
anebo poslouchat hlas někoho jiného. Proč? Obojí dává možnost
uniknout tichu. Nemluvím jen o telefonech. Když vstoupíte do
jakékoliv větší samoobsluhy či restaurace, ať sám, nebo
s někým, pro případ, že byste snad chvíli chtěli jen mlčet a
užít si ticha, hraje vám tu z rádia hudba, v restauraci navíc
žvaní televize. Chodíme po ulici se sluchátky v uších a šňůrou
k MP3. V mnoha domácnostech je to obdobné: vstoupíme do bytu a
zapneme nějaký hlas, nějaký zvuk. Není podstatné, co sděluje,
je důležité, že zní.
Éterem se šíří vlny s bezpočtem nesmyslných příběhů a
prázdných vět, frází a sdělení, která nic nesdělují, nemají
význam anebo dokonce lžou. Ale posloucháme je, protože
zapuzují ticho, které nás obklopuje, a hlavně ticho, které
tkví v nás. Jen nezůstat sám se sebou, jen nebýt sám sebou.
Člověku přijde až nepředstavitelné, že většina našich předků o
samotě nebo jen v přítomnosti volka či koně pracovala na poli,
kde ticho porušovali leda ptáci či vítr. Anebo jiní, jak tomu
bývalo v řecké akademii za dávných antických časů, si jen
zvolna při chůzi a na směšnou vzdálenost, kam dolehl hlas
mluvícího, sdělovali takové ty stručné banality, jako že vědí,
že nic nevědí.
Dá se ovšem předpokládat, že ovládali jedno zapomenuté umění,
totiž umění mlčet, protože jedině během mlčení se dá i
přemýšlet. Jako třeba moudrý rabín ze známé anekdoty. Z velké
dálky k němu připutovali jeho ctitelé a obdivovatelé, aby mu
položili tu nejdůležitější otázku: Co to je život? Rabi
dlouho, předlouho mlčel a pak sdělil: Život – to je hluboká
studna. A všichni dlouze mlčeli, pak poděkovali za to, že
budou mít o čem přemýšlet, a zase odputovali, odkud přišli.
Dneska by rabína přemluvili, aby buď vystoupil
v televizním programu mezi nějakou duchaprázdnou soutěží a
telenovelou, anebo aby svolal velkou mezinárodní konferenci na
téma: Je život hluboká studně? Na ní by promlouvaly desítky
učenců, badatelů, umělců a politiků, aby předvedli to, co se
od nich všech očekává a požaduje: aby mluvili.
Moderní doba nám poskytla čas i možnost mluvit, ať máme, či
nemáme posluchače po ruce či v dohledu, ať si něco myslíme,
anebo nemyslíme. Hlavně nemlčet. Kdo není slyšet, přestává
existovat.
Člověk už nepotřebuje moudrost, potřebuje zaplašit ticho. Homo
sapiens (člověk moudrý) dospěl do nové fáze svého vývoje,
vzniká nový druh živočicha s příhodným názvem Homo garrulus.
Pro ty, kdo se neučili latinu anebo učili, ale už ji
zapomněli, dodávám, že garrulus znamená: žvanivý. |
