|
|
Erik Pardus, herec
Čím byl váš smůlou pronásledovaný Zahálka směšnější a
nešikovnější, tím mohli vaši spoluhráči, představitelé
úspěšných a urostlých četníků, víc zazářit. Poděkovali vám
alespoň?
Jsem rád, že jste si toho všimla. Já Ivanu Trojanovi a Tomáši
Töpferovi pořád říkal, aby si mě považovali... (smích)
 Zahálka,
to je vděčná role. Byla vám „ušita“ přímo na tělo?
Nejdříve byla „ušita“ a pak hledali někoho, komu „padne“. Pan
režisér Moskalyk poctivě jezdil po moravských divadlech a
vybíral herce dokonce i na menší role. K nám do divadla
přišel, když jsem hrál Jaga v Othellovi. Usoudil, že když jsem
zahrál toho darebáka, „blba“ Zahálku zahraju taky. Nemyslel to
doslova, Zahálka nebyl žádný intelektuál, ale poctivý český
fousek, který, když se zakousne, nepustí. Při natáčení seriálu
vzniklo milé společenství, které vydrželo deset let. Nás,
domácí, určitě obohatilo, mohli jsme třeba okouknout“ herecké
postupy zkušeného Tomáše Töpfera, Pražáci mezi námi také rádi
poseděli – dobré to bylo. Krásné spojení Brna a Prahy.
Jak vlastně vzniklo vaše komediantství? Jako Pardus, což zní
hodně nečesky, jste měl asi ve škole různé přezdívky a byl
třídním šaškem. Nebo ne?
Nevěřte, já byl jako dítě hodně uzavřený. Taky jsem byl velký
čtenář. V deseti letech jsem vytáhl z knihovny rodičů
například Palackého Dějiny. Moc rád jsem také hrál fotbal.
Další omyl: Pardus je staročeské jméno a znamenalo „výprask“.
A jaký! Dědeček vypátral, že v husitském Táboře nějakého
konšela Parduse pověsili a v Písku zase jeden Pardus šidil na
váze a také na to doplatil životem. Spolužáci to naštěstí
nevěděli a říkali mi Éro. To moje sečtělá maminka mi vybrala
vznešené jméno švédských a norských králů. Kdyby byla věděla!
Už v dětství jste se stal filmovou hvězdou. Jak k tomu došlo?
Náhodou. Do naší třídy přišla produkční z tehdejších
gottwaldovských filmových ateliérů a hledala kluka do jednoho
filmu. „Kdo umí jezdit na kole?“ ptala se a všechny ručičky
letěly nahoru. „A kdo neumí?“ Vyletěla jen moje ruka, já totiž
kolo neměl. „Kdo umí plavat?“ Všichni se opět hlásili, jenom
já ne, protože jako fotbalista jsem neměl na nic jiného čas.
Přesně takového kluka hledali. Panu režisérovi se také líbily
moje dlouhé vlasy. Jenže mezitím táta rozhodl, že jako
sportovec nesmím chodit tak zarostlý. Dal mě ostříhat a
režisér se chytil za hlavu: „Co jste mi to s tím klukem
udělal?“ A bylo po filmování. Zahrál jsem si až za rok ve
filmu Dospěláci můžou všechno a pak ve filmu Mlčení mužů – za
tuto dětskou roli jsem na festivalu v Ostrově nad Ohří získal
cenu Zlatý dudek.
Jako kluk jste pak filmoval ještě mnohokrát...
Ano, režiséři si totiž své objevy půjčovali. Například v
Moskalykově Babičce jsem hrál staršího Proškovic kluka Jana.
„Tys dovedl nejrychleji utíkat a já potřeboval spojit dva
záběry,“ vysvětlil mi později režisér. Paní Kurandová totiž
chodila moc pomalu a když z dálky přijížděla na koni kněžna
Zaháňská v podání Květy Fialové já musel přeběhnout málem
kilometr dlouhou cestu, aby mě kamera mohla sledovat.
Květa Procházková, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 4. srpna.
Foto Jarka Šnajberková |
