|
|
 Vladimír
Karfík,
publicista
Chvála letních repríz
Letní měsíce jako okurková sezóna? Jak pro koho. Každý nemá
možnost zavřít krám a jít si lehnout někam k vodě. Někdo
naopak musí krám zrovna přes léto otevřít. A když už
dovolenkáři mohou zavřít, odjet na chalupu či na chatu, mají s
sebou určitě rádio a jistě požadují, aby jim hrálo.
Média tedy zavřít krám nemohou, zvláště v létě. Český rozhlas
se s tím už dlouhá léta musí vyrovnávat reprízami starých
pořadů. Stále bobtnající archiv odvysílaných pořadů přichází
ke cti. A posluchač? Je během léta zkrácen, anebo nikoli?
Mohu-li mluvit za sebe, pak na léto se příliš netěším,
oteplování pociťuji přespříliš osobně – spor nespor, do práce
se nechce, při čtení na slunci oči pálí a klíží se, a kdo pak
má udržovat jakous takous svěžest? Samozřejmě především staré
dobré rádio. Přece nenechám slunce prát do televizní
obrazovky, namáhat oči a k tomu si ještě kazit vkus!
A jestli jsem spokojen se skladbou rozhlasových pořadů, když
v létě je jich vždycky část reprízovaných? Jak by ne! Jednak
přichází možnost vyslechnout, co jsem propásl, jednak co jsem
před časem již vyslechl, můžu si poslechnout znovu. Přece i ke
knížkám se vracíme, o hudbě ani nemluvě, ta se opakuje
ustavičně.
Návrat v čase za to stojí. Stačí se zaposlouchat do dramatické
inscenace nepříliš staré, a strneme v překvapení: jak se
pojetí textu změnilo, jak se změnila intonace jazyka, a
jestliže rozhlasová dramaturgie sáhne hodně nazpět, slyšíme i
to, jak se změnilo posazení hlasů, o patosu ani nemluvě, ten
však bývá těžko snesitelný. Ovšem, je v konverzačkách těm
replikám aspoň rozumět, což se o řeči v soudobých inscenacích
vždycky říci nedá.
I k tomu jsou letní měsíce s reprízami starých pořadů dobré,
protože je zajímavé sledovat i ony proměny. Některé režie
vycházejí bez jakékoli zastaralé patiny: mám na mysli
například nejen Horčičkovy režie dramatických textů, ale
zejména dramatizované četby – mají působivost a uměřenou
expresivitu, jakou měly před léty. Snad je to tím, jak už před
desetiletími byly moderní a profesionální.
Letní měsíce v médiích vycházejí vstříc i cestovatelským
touhám. Poutavě a objevně zejména v ranních pořadech starou
reportérskou formou rozhlas otevírá cesty do zapomínaných
míst, odkud spíše utíkáme poznávat vzdálený svět, než abychom
se poohlíželi, odkud že se to hromadně valíme po přeplněných
dálnicích k přeplněným obligátním turistickým cílům. Myslím
tady na ranní Výlety s Vltavou, která poslouchám už léta, a
vůbec mi nevadí, že je nedoprovází obraz.
Ostatně televizní pořad Na cestě má sice kameru, ale je buď
těkavá, anebo ulpívá na nesmyslných detailech. Naposled ji
zaujaly kolotoče na štramberské pouti, ty můžu vidět leckde, a
blíž, tady mi šlo víc o Lašsko. Slova jsou tam také, ale jde
jim především o povrchní vtipnost, zdůrazněnou hereckou
populárností spíkrů, nikoli o zaujaté sdělení – ale divme se,
jsou to přece zábavné pořady!
Týdenní cykly Výletů s Vltavou jsou odkázány na slovo
rozhlasového průvodce a zasvěceného místního odborníka, a tak
s pocitem hanby se dozvídám, kolik zajímavých, ne-li krásných
míst jsem doma ještě nenavštívil a už asi neuvidím. Všude se
nedostanu, a nadšenci sotva postačí zastavit postupující
devastaci vysídlených krajů, tak zdárně započatou v druhé půli
uplynulého století. |
