|
|
 Zamyšlení
nad posledními chvílemi života
Filmy Krzysztofa Zanussiho často zobrazovaly člověka
pohlcovaného depresí, v beznadějném živoření, v duchovní
prázdnotě, neschopného nalézt záchytný bod. Avšak snímek Život
jako smrtelná nemoc přenášená pohlavní cestou – navzdory
truchlivému základu, neboť hrdinou je postarší lékař Tomáš,
jenž se doví, že onemocněl rakovinou a dny svého života má
sečteny – rozdává kupodivu vyhlídky optimistické a plné
naděje. Zvažuje totiž možnosti, jak člověk může dospět ke
smíření s osudem, jak poznat milost Boží, jak se vyrovnat s
děsivou jistotou. Film uvede ve středu 27. srpna ve 20.30 ČT
2.
 Zanussi
své vyprávění uvozuje scénou z natáčeného historického snímku,
v níž se svatý Bernard ujímá zdivočelého zloděje, aby mu
pomohl vyrovnat se s hrozícím trestem smrti. Tato linie tvoří
jakousi paralelu s Tomášovým osudem. I on rozmlouvá s
řeholníkem a zajímá jej především, čím Bernard odsouzenci
změnil jeho náhled na život, zda byl odsouzenec skutečně
oběšen či nikoli (to se nikdy nedovíme, protože Tomáš natáčený
film nikdy nespatří a samotná legenda o Bernardovi zůstává
nedořečena). I on se vyrovnává s onemocněním, po fázi vzdoru
se smiřuje se zjištěním, že operace, k níž se jako k jediné
šanci upínal a na níž obtížně sháněl peníze, již nic nevyřeší.
Dospívá k poznání, že svůj život může naplnit jen gestem dobré
vůle, pomocí bližním.
Zanussi, promyšleně volící pozvolný rytmus vyprávění, s
občasným prodléváním u okamžiků, které vedou k vysvětlení
rozdílných stanovisek, se právem spolehl na vynikající
herectví Zbigniewa Zapasiewicze. Postupující starobu i
stařeckou nemohoucnost herec vykreslil s mimořádnou
plasticitou stejně jako záchvaty beznaděje či odhodlání.
Zprostředkovává se stejnou naléhavostí nerudnost, svéhlavost i
žebronění (když bývalou manželku – v podání temperamentní
Krystyny Jandové – žádá o finanční výpomoc), jeho hlas kolísá
od téměř arogantních glos až ke zklidněné mluvě.
Snímek předkládá citlivě natočené zamyšlení nad posledními
chvílemi lidského života. Tomáš, doposud spjatý s ateismem,
naplňuje svou existenci zejména po duchovní stránce. I zde lze
hledat určitou paralelu s biblickým příměrem o nevěřícím
Tomášovi. Nejde přitom o příklon k institucionalizované
církvi, nýbrž k niternému prožitku své osobní víry. Nikoli
náhodou Tomáš těsně před skonem, když je mu nabídnuta zpověď,
říká, že s Bohem se již smířil.
Jan Jaroš, filmový publicista |
