Ve světě Čech Čecha vždycky hledá
Jmenovali se Jakub a Františka Jelínkovi. Obyčejnější jména si
snad ani nelze představit. Za první světové války žili jako
dalšího čtvrt milionu českých krajanů ve Vídni. Zasloužili se
ale o to, že v nejhladovějších letech po první světové válce
byly zachráněny tisíce českých dětí. Pomohli je totiž odvézt
do Čech, kde se o ně postaraly zdejší rodiny. Dávno zapomenutá
historie ožila díky unikátnímu nálezu v Archivu Českého
rozhlasu.
Ten archivní rozhlasový pás z roku 1970 měl obsahovat pořad o
české lékařce Vlastě Kálalové di Lotti, která v roce 1925
založila Československou nemocnici v iráckém Bagdádu. Pás však
obsahoval ještě jeden záznam, o kterém neměl nikdo tušení:
vyprávění tehdy devadesátileté Františky Jelínkové, rodačky z
Dlouhé Brtnice na Vysočině.
A pak byla svatba
 „Když
mi bylo jedenáct a půl roku, šla jsem sloužit k nějakýmu
truhláři. Jmenoval se Krátký. Bylo to u nás, přes jednu
chalupu. Pletli jsme tam spolu s jeho synem rákosy. To se
dávalo na stropy, když se stavělo. My jsme toho nadělali plnou
fůru, že si truhlář zjednal koně. A říkal mi: když se budeš
tumlovat, koupím ti kožený pantofle. To víte, tenkrát! Bylo
nás šest dětí a měli jsme jedny střevíce dohromady. Vždycky
jsme v neděli brečeli, kdo půjde do kostela,“ vzpomíná na
ojedinělém záznamu Františka Jelínková.
Počítáme-li správně, líčí, jak vypadal její život v roce 1891.
Krátce nato odešla Františka sloužit do Vídně, kde v té době
žil už její bratr. „Sloužila jsem jako děvče pro všechno a
kuchařka. Jenže jsem neuměla mluvit německy, teprva jsem se
učila. Ale němčina mně šla náramně dobře.“
Podle historičky Vlasty Valešové, která do Rakouska emigrovala
po srpnu 1968 a soustavně se věnuje historii tamní české
krajanské komunity, nebyl takový osud nic výjimečného. Na
přelomu 19. a 20. století žilo ve Vídni až čtvrt milionu
Čechů. Zdaleka však mezi nimi nebyli jen kočí, cihlářští
dělníci, kuchařky a chůvy. „Češi přicházeli i na studia,
pracovali v úřadech, mnozí seděli na těch nejvyšších místech.
Početně ale samozřejmě převažovali dělníci a služky,“ říká
historička.
Mezi českými dělníky a řemeslníky ve Vídni se také Františka
seznámila se svým budoucím manželem. „Můj bratr žil v domě,
kde byl na bytě i můj muž. Šli na nějakou vycházku a bratr se
ptal, jestli chci jít s nimi. Jelínek prý půjde taky. A on se
mně líbil, i já jsem se mu líbila. Tak jsem šla s nimi a pak
byla svatba.“
České srdce
Jako mnoho jiných vídeňských Čechů se i manželé Jelínkovi
stali členy krajanských spolků. Těch podle Vlasty Valešové
existovaly ve Vídni na přelomu století stovky. „Od šedesátých
let 19. století rostly spolky jako houby po dešti. Češi jich
měli obrovské množství ve všech oblastech života.“
 Jak na
zlaté časy spolků vzpomínala na rozhlasovém pásu před
osmatřiceti lety Františka Jelínková? „Divadlo se tam hrávalo
český, všelijaký radovánky tam vodbejvali, na Vánoce byla
nadílka. Jak se říká, ve světě Čech Čecha vždycky hledá.“
Spolky vídeňských Čechů měly vzdělávací, čtenářské, hudební,
divadelní, sportovní, ale i podpůrné zaměření. Často pomáhaly
krajanům v nouzi. A jeden takový – České srdce – sehrál v
životě manželů Jelínkových velmi důležitou roli. Právě tento
spolek totiž v nejtěžších letech na samém konci první světové
války a v době, kdy po válce dolehl na Vídeň skutečný hlad,
zachraňoval životy tisíců českých dětí. Manžel Františky Jakub
Jelínek byl starostou jednoho z okresních odborů Českého
srdce.
„Ve Vídni byla opravdu velká bída. A tak muži, kteří to ve
spolku měli na starosti, napsali do českých vesnic a měst, aby
si české děti z Vídně rozebrali,“ popisovala Františka
Jelínková.
Na tomto místě vstoupil na nahrávce do hovoru její syn:
„Těžiště práce Českého srdce bylo právě v rozmisťování českých
dětí z Vídně do českých rodin. Umístit se jich podařilo mnoho
tisíc.“ Přiblížil i situaci českých rodin ve Vídni: „Jako děti
jsme večer chodili do fronty na kukuřičný chleba. Bylo to
strašné. Měli jsme skutečně hlad.“ V jedné třídní knize se
dochoval zápis, že žák nemohl přijít na vyučování, protože
cestou do školy omdlel hlady. „Kdyby ty děti na dva měsíce
české rodiny nepřijaly, tak by jich snad spousta pomřelo
hlady,“ doplnila Františka Jelínková.
Pomozme hladovějícím!
„Ve Vídni byla situace opravdu daleko horší než v českých
zemích. Byla tu mnohem větší bída, která české děti ohrožovala
přímo na životě. To taky byl důvod vzniku Českého srdce. Je
určitě zajímavé, že jedním ze zakladatelů tohoto spolku byl
básník Josef Svatopluk Machar, který vydal výzvu Pomozme
českým hladovějícím dětem ve Vídni!,“ vysvětluje Vlasta
Valešová. Na základě Macharovy výzvy se rozjela mohutná akce.
České srdce mělo obrovské množství přispěvatelů a lidí, kteří
se zabývali pomocí. Pomáhali nejen dětem, ale třeba i matkám a
opuštěným starým lidem.
O jak mohutnou akci šlo? Kolika lidem spolek pomohl? „Ještě
před koncem války, v roce 1918 se do rodin v českých zemích
podařilo umístit asi dva tisíce tři sta dětí. Ujali se jich
buď lidé v českých městečkách, nebo odjížděly na vesnici k
sedlákům, kde se mohly aspoň párkrát dosyta najíst,“ říká
historička. Po válce čísla závratně stoupala. Kupříkladu v
roce 1920 vyjelo na ozdravné „prázdniny“ dvanáct tisíc českých
dětí z Vídně.
Tomu také odpovídal počet členů spolku České srdce, kteří se
záchranné akci věnovali. V době největšího rozmachu v
polovině dvacátých let minulého století měl spolek jen ve
Vídni devětatřicet místních a okresních odborů. Dalších
čtrnáct jich bylo v Dolním Rakousku a po jednom v Linci a ve
Štýrském Hradci. V těchto pobočkách pracovalo přibližně deset
tisíc členů. Prostředky na pomoc hladovějícím českým dětem
vybírali na nejrůznějších dobročinných akcích. Hodně pomáhalo
také Československo. „Za vídeňské Čechy se postavil
československý stát a České srdce dostávalo od republiky
poměrně velké dotace,“ vysvětluje Valešová.
A jaké byly další osudy Františky Jelínkové? Jako mnoho jiných
Čechů se s manželem a dvěma syny v rámci repatriační akce
vrátili do Československa. Redaktorka tehdejšího
Československého rozhlasu ji v roce 1970 zastihla dva roky
před její smrtí v jejím pražském bytě jako čilou,
devadesátiletou paní. Ráda četla, věnovala se ručním pracím.
Za zmínku stojí i to, že o její zdraví pečoval pravnuk Boženy
Němcové. A tím se kruh uzavírá: Božena Němcová byla přece také
vídeňskou Českou – vždyť se ve Vídni v roce 1820 narodila!
Milena Štráfeldová, redaktorka ČRo 7 – Radio Praha
Článek vznikl ve spolupráci s krajanskou rubrikou Radia Praha
Češi v zahraničí
Ochotnické divadlo bylo jedním z pilířů spolkového života
vídeňských Čechů. Z výnosů představení podporoval spolek České
srdce chudé děti. |
