|
|
S biedermeierem za štěstím
Dalo by se říci, že slovo „biedermeier“ má v sobě z dřívějších
dob zakódováno jisté negativní vymezení, jeho význam dosud
odkazuje k šosáckému životnímu stylu, jehož ideálem byla
především pohodlnost. Ostatně vzniklo kombinací jmen dobových
literárních „hrdinů“ Biedermanna a Bummelmaiera; od počátku se
v něm proto skrývala ironie, již ještě dotvrdily tehdejší
porcelánky výrobou příslušných kolorovaných figurek. Jako
označení stylu se později „biedermeier“ vztahoval výhradně k
malířství a užitému umění, nepoužíval se tedy v dějinách
sochařství a architektury. Současná výstava v Jízdárně
Pražského hradu (potrvá do 28. září) nabízí velkorysý,
syntetický a edukační pohled na tento osobitý umělecký a
myšlenkový proud, označující pozdní empír a rozvíjející se
v českých zemích v období let 1814–1848. Zatímco v zahraničí
byl český biedermeier již úspěšně představen, v našich
výstavních síních se takováto přehlídka uskutečňuje poprvé.
Duch biedermeieru u nás rozkvétal za časů panování císaře
Františka I., „záchrance Evropy před Napoleonem a otce
národa“, zároveň ale i tvůrce konzervativního státního systému
založeného na důsledném lpění na zákonech a zaměřeného proti
revolučním změnám. Z jiného pohledu lze říci, že jde o éru, v
níž k národu promlouvá talent a intelekt Čelakovského, Tyla,
Škroupa, Purkyně či Josefa Mánesa... Důraz na rodinný život
tehdy neprotiřečil touze po výrazu individuality; vyjádřením
obojího se stal střízlivý, leč pohodlný a komfortní bytový
interiér, na rozdíl od předchozího empíru už nezávislý na
symetrii. Nábytek zaplňuje celý prostor místnosti, člení jej
variabilními prvky, lehce přemístitelnými stolky, zástěnami,
stojany, prosklenými vitrínami či etažéry.
 Vedle
nábytku nalezneme na výstavě i nejpříznačnější malířské
projevy tohoto stylu: civilním duchem prodchnuté podobizny od
Františka Tkadlíka, Antonínů Mánesa a Machka, jakož i
Hellichův portrét Boženy Němcové, ikonu z reprodukcí
pozdějších čítanek. Následně uvedené symptomy biedermeieru
jsou reprezentovány jednotlivými tematickými oddíly výstavy.
Tedy popořadě: Snad nejdůležitějším „objevem“ doby je samo
kouzlo přírody, tudíž i prvé malířské studie v plenéru; Mánes
a Piepenhagen ve svých plátnech uplatňují stafáže lovců a
výletníků pozorujících krajinu z bezpečného stanoviště,
poslušných dobového příkazu „rozumné zdrženlivosti“. K
rozmachu tehdy dospívá české sklářství a výroba porcelánu.
Kult dětského světa probouzí vynalézavost výrobců hraček,
zatímco v koketním duchu salonů a plesů se rozvíjí kouzlo
květomluvy. Opačný pól zastupuje jednoznačnost techniky,
pragmaticky okouzlené litinou, dokonalým uměleckořemeslným
materiálem, jenž ještě neznamenal definitivní roztržku
s přírodou. Rodí se fotografie, měšťanstvo podléhá půvabu
prvých daguerrotypií...
Revoluční rok 1848 znamenal ovšem konec biedermeierovské
idyly, odmítající drama i patos; ostřelování Prahy
Windischgrätzovými dělostřelci uzavřelo tuto sociálně smírnou
etapu dějin. Čas romantismu propuká ve společenských
i individuálních vzpourách. Závěr výstavy tak patří uměleckým
projevům prodchnutým nostalgickou touhou po návratu do
harmonických časů…
Jaroslav Vanča, scenárista, výtvarný kritik a pedagog
FAMU |
