|
|
 Jiří
Dienstbier,
politik a novinář
V obrodném procesu roku 1968 sehrála velkou roli tehdejší
zahraniční rubrika Československého rozhlasu. Významně
ovlivňovala i veřejný život. Proč právě tato redakce?
Demokratizace nezačala až v osmašedesátém roce. Během celých
šedesátých let se rozšiřoval prostor svobody slova. V naší
redakci v rádiu jsme ji nepřetržitě šířili už od roku 1962.
Významným průlomem byl začátek roku 1963, kdy nastoupil jako
vedoucí rubriky Milan Weiner. Vynikající šéf, který věděl, co
chce a uměl sestavit partu, jakou potřeboval. Jeho osobnost,
to byl subjektivní důvod. K objektivním příčinám patřila
uvolněná atmosféra šedesátých let a kvalita novinářů. Kdo
chtěl opravdu něco pořádného dělat, šel buď do zahraniční nebo
sportovní redakce, protože komentovat vnitřní politiku – to
tehdy poctivě nešlo. Jistou výjimkou byla redakce,
připravující domácí reportáže, odtud vzešli Jiří Ruml, Rudolf
Zeman nebo Sláva Volný a také kulturní rubriky reflektující
rozmach české literatury šedesátých let a novou vlnu českého
filmu.
Ani zahraniční publicistika však neměla na růžích ustláno,
už kvůli omezeným zdrojům informací.
V tom nám pomohly samy světové události. Zlom ve zpravodajství
přinesla kubánská raketová krize roku 1962. Do té doby jsme
události týkající se Sovětského svazu mohli jen čerpat z
Četky, a ta směla jen opisovat sovětskou tiskovou agenturu
TASS. Říkalo se tomu „dočkej času jak Četka TASSu.“ Jenže když
začala kubánská krize, bylo trapné vysílat dva dny staré
zprávy. Zejména neúnosné to bylo ve vysílání do zahraničí.
Proto jsme si vymohli přístup ke zpravodajství francouzské
tiskové agentury AFP a dělali zprávy z poslechu světových
stanic. Seděli jsme čtyři u rádia a z éteru lovili třeba
Kennedyho projev, když vyhlašoval kubánskou blokádu. Pak jsme
si porovnali záznamy, abychom z toho chrčení dali dohromady co
nejpřesnější zprávu. Informace ihned přebíralo vnitřní
vysílání a večer měl rozhlas zprávy, které druhý den nebyly v
novinách. Ostatní novináři se vzbouřili, ne proti nám, chtěli
stejné zdroje. Tento tlak si vynutil, že do redakcí byly
zapojeny dálnopisy Reuters a AFP s podmínkou, že je budou
používat „odpovědní novináři“. A to jsme přece byli.
Využívali jste symbolů a jinotajů?
Protože vedení státu a KSČ jsme kritizovat nemohli,
inspirovali jsme se příkladem Karla Havlíčka Borovského. Když
nemohl komentovat politiku Vídně, kritizoval britskou politiku
v Irsku. A my jsme zas komentovali vnitřní a zahraniční
politiku Číny a Albánie a posluchači dobře věděli, o čem
mluvíme.
Vysílali jste i Písničky s telefonem – v podstatě hudební
pořad, jehož prostřednictvím jste sdělovali dost odvážné věci.
Písničky s telefonem dělala původně jiná redakce, ale převzali
jsme je. Byl to velký prostor živého vysílání, které se
prosazovalo původně v menších zpravodajských pořadech. Živé
vysílání lámalo moc cenzury. Předtím se musel nejdříve napsat
text a dát cenzorům ke schválení. U živě vysílaných relací
nebyla předběžná cenzura možná. Od poloviny šedesátých let už
jsme neměli téměř žádná tabu. Ostatní novináři nám záviděli:
vy pacholci, říkali nám, vy si to odvysíláte, a nám naše texty
v novinách podtrhávají barevnýma tužkama a máme maléry! Tlaky
z partajního aparátu byly samozřejmě i na rozhlas, ale tehdy
jsme měli i v něm už dost zastánců, kteří pak přispěli ke
zrodu Pražského jara. Něco bylo ve vzduchu už od jara 1967,
změna se očekávala, nasvědčovala tomu celá společenská
situace. Prostor svobody se už natolik otevřel, že jen těžko
mohl někdo přibouchnout dveře.
Proto přijely tanky. Kdy jste dostal první zprávu, že jsou tu
okupanti?
Večer 20. srpna jsme měli v rozhlase pohotovost, protože
zasedalo politbyro KSČ a podle našich informací tam hrozil
pokus přehlasovat Dubčeka. Byli jsme připraveni, že pokud se
tak stane, vyzveme rozhlasem lidi, aby se shromáždili na
Staroměstském náměstí, kde k nim Dubček promluví. Kolem desáté
přišla zpráva, že všechno je v pořádku, přehlasováni byli
Indra s Kolderem a Biĺakem. Kolem půlnoci jsem se dostal do
postele, ale už za pět minut mi volal kolega Zahrádka
z rozhlasu, který měl noční službu, že nás okupují Rusové.
Hned jsem běžel do rádia, kde se nás sešlo během hodiny kolem
dvou set a stále přicházeli další. Když přišel ředitel Miloš
Marko v doprovodu asi deseti estébáků, zavřeli jsme je do
jedné místnosti a střídavě hlídali. A šli jsme pracovat. Pořád
zasedalo politbyro, na které jsme neustále tlačili, aby co
nejdřív vydalo prohlášení k situaci – dřív než Rusové dorazí k
rozhlasu a znemožní nám vysílat. Čekali jsme, že první věc,
kterou Rusové udělají, je, že obsadí média. Proto jsme byli
nervózní, abychom stihli odvysílat stanovisko vedení k invazi.
V noci na 21. srpna šlo o to, kolik vysílacího času ještě
získáte…
Okupanti nedorazili včas, protože s nimi nikdo
nespolupracoval. Konečně nám v půl druhé nadiktoval z budovy
ústředního výboru KSČ Zdeněk Mlynář očekávané prohlášení,
odsuzující okupaci. Jenže v okamžiku, kdy ho hlasatel Fišer
začal číst, dal ředitel telekomunikací Hoffman, který
podporoval okupaci, vypnout vysílače. Naštěstí stále vysílal
rozhlas po drátě, který byl tehdy snad v každém bytě. A tam
zazněl celý text. To hlavní se podařilo: stanovisko vedoucích
představitelů se dostalo mezi lidi a z prohlášení bylo zřejmé,
že vedení státu s invazí nesouhlasí. K ránu technici vysílače
zase zapnuli a vysílali jsme až do chvíle, kdy rozhlas
obsadila sovětská armáda.
Agáta Pilátová, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 19. srpna. |
