|
|
Paměti rozhlasového enfant terrible
V záplavě dokumentů a vzpomínek na srpnovou invazi by neměla
zapadnout jedna kniha: paměti rozhlasového reportéra a
posrpnového redaktora Svobodné Evropy Slávy Volného Kvadratura
času aneb Jak jsem doklopýtal do srpna 1968 jsou strhujícím
čtením o jednom lidském osudu, tolik příznačném pro tuto zemi
v neklidném 20. století.
Pražský rozhlasový enfant terrible, jak Slávu Volného
(1928–1987) v předmluvě charakterizoval jeho pozdější kolega z
mnichovské redakce Svobodné Evropy Martin Štěpánek, v něm
urazil cestu od nadšeného propagátora kolektivizace přes
kritika stavu socialistické společnosti až po exilového
novináře.
V dějinách české žurnalistiky ale především pevně kotví
reportáže, které Sláva Volný natočil 21. srpna 1968 na
Václavském náměstí a v ulicích Prahy. „Hukot tanků se blížil k
budově rozhlasu. Nikdo, vůbec nikdo nepomýšlel na to, že by
snad mohl rozhlasové studio opustit. Naše místa byla u
mikrofonů,“ píše. Byl to on, kdo otevřel okno, aby „lidé v
celé republice i v celém světě slyšeli, jak to vypadá u
rozhlasu“. Na poslední chvíli se mu z obsazované budovy
podařilo proklouznout s reportážním magnetofonem ven.
„Magnetofonový pásek se rychle plnil. Byl na něm rachot tanků,
nesmyslné salvy zpitomělých tankistů do průčelí Národního
muzea, sténání poraněných. Byla to poslední reportáž, kterou
jsem točil v Československé republice, a reportáž
nejdramatičtější.“ Naděje pražského jara zadupaly do země
sovětské galoše, otázku, co dál, vyřešil Volný emigrací do
Německa.
V multimediální éře už ani nemůže překvapit, že součástí knihy
je i cédéčko s nahrávkou Volného autentických reportáží z 21.
srpna 1968.
René Kočík |
